16.10.2017
Promluva papeže Františka v sídle Organizace pro výživu a zemědělství
Pane generální řediteli,
vážení přítomní,
dámy a pánové,
Děkuji vám za pozvání a za slova přivítání, s nimiž se ke mně obrátil generální ředitel, profesor José Graziano da Silva, a rád zdravím reprezentanty členských států i ty, kdo mají možnost sledovat nás v dalších sídlech FAO na jiných místech světa.
Zvláštní pozdrav patří zde přítomným ministrům zemědělství zemí G7, kteří se sešli na vrcholné schůzce, aby diskutovali o otázkách vyžadujících zodpovědnou odpověď nejenom ve vztahu k rozvoji a produkci, ale také ve vztahu k mezinárodní komunitě jako celku.
1. Shromáždili jsme se v den oslav tohoto Světového dne výživy na připomínku 16. října roku 1945, kdy vlády rozhodli o založení FAO, s cílem vykořenit hlad ze světa prostřednictvím rozvoje zemědělského sektoru. Byla to doba velké nejistoty v oblasti výživy a velkých přesunů obyvatelstva, kdy miliony lidí hledaly místo k přežití v důsledku velké bídy a nepřízně způsobené válkou.
Když se tedy zamýšlíme nad vztahem mezi potravinovou bezpečností a lidskou mobilitou, musíme se obrátit k závazkům, kvůli nimž FAO povstalo, abychom je obnovili. Současná situace vyžaduje větší zodpovědnost na všech úrovních, nejen proto, aby byla zajištěna nezbytná produkce či rovná distribuce plodů země – to bychom měli považovat za samozřejmé – nýbrž především proto, aby bylo zabezpečeno právo všech lidských bytostí na výživu podle vlastních potřeb, majíce na zřeteli zároveň další rozhodnutí, která se ho dotýkají, a uskutečňování jeho vlastních aspirací, aniž by se musel odloučit od svých drahých.
Vzhledem k dalekosáhlosti tohoto cíle je v sázce důvěryhodnost celého mezinárodního systému. Víme, že vzájemná spolupráce je stále více podmiňována parciálními zájmy, což vede k omezování pomoci v krizových situacích. Smrt hladem nebo odchod z rodné země je nicméně každodenní zprávou, riskující lhostejný ohlas. Je proto nezbytné hledat nové cesty, které promění možnosti, jimiž disponujeme, v záruky, které dovolí každému člověku hledět do budoucna s oprávněnou důvěrou a nikoliv jen s jakousi iluzí.
Scénář mezinárodních vztahů vykazuje stále větší schopnost dávat odpovědi na očekávání lidské rodiny, rovněž díky přínosu vědy a techniky, které na základě studia problémů předkládají adekvátní řešení. Tyto nové úspěch nicméně nevedou k odstranění exkluze velké části světové populace: mnoho lidí je obětí podvýživy, válek či klimatických změn. Mnohým se nedostává práce či základních dober, jsou nuceni opouštět svou zemi a vystavují se tak mnoha strašlivým formám zneužívání. Valorizace technologie ve službě rozvoje je bezpochyby cestou, kterou je třeba sledovat, aby se dospělo ke konkrétním akcím na snížení počtu hladovějících či ke kontrole fenoménu nucených migrací.
2. Vztah mezi hladem a migrací lze řešit tehdy, půjdeme-li ke kořeni problému. Studie provedené pro Spojené národy, stejně jako mnoho dalších vykonaných pro jiné organizace občanské společnosti, docházejí ke společnému závěru, že v této věci je nutné překonat dvě základní překážky: konflikty a klimatické změny.
Jak je možné překonat konflikty? Mezinárodní právo nám ukazuje prostředky k jejich prevenci a rychlému řešení, zamezujícímu jejich prodlužování, které působí hladomory a ničí sociální tkanivo společnosti. Pomysleme na obyvatelstvo zmučené válkami trvajícími celá desetiletí, jimž se mohlo zamezit nebo je alespoň zbrzdit, a přece mají tak katastrofální a kruté následky jako je potravinová nejistota a nucené přemísťování lidí. K zastavení konfliktů je zapotřebí dobré vůle a dialogu, stejně jako zásadní snahy o postupné a systematické odzbrojení, jak je předvídá Charta Spojených národů, nápravy tragické rány obchodu se zbraněmi. K čemu prospěje denuncovat skutečnost, že vinou konfliktů padají miliony lidí za oběť hladu a podvýživě, když se aktivně neangažujeme v oblasti míru a odzbrojení?
Pokud jde o klimatické změny, jejich důsledky vidíme každodenně. Díky vědeckým poznatkům víme, jakým způsobem čelit těmto problémům, a mezinárodní komunita vypracovala rovněž nezbytné právní nástroje, jako je například Pařížská dohoda, od níž se naneštěstí někteří distancují. Objevují se lehkovážné postoje ke křehké rovnováze ekosystémů, domýšlivá vůle manipulovat omezenými zdroji naší planety a kontrolovat je, či lačnost po zisku. Je tedy nezbytné usilovat o konkrétní a efektivní konsensus, chceme-li předejít tragickým důsledkům, které budou nadále dopadat na ty nejchudší a nejzranitelnější. Jsme volání ke změně životního stylu v nakládání se surovinami, v kritériích produkce i ve spotřebě, v níž – zejména pokud jde o potraviny – dochází ke stále větším ztrátám a plýtvání. Nesmíme se vzdát ani zůstávat při tom, že to „zařídí někdo jiný“.
To jsou myslím předpoklady každé vážné debaty na téma potravinové jistoty spojené s fenoménem migrace. Války a klimatické změny jsou nepochybně příčinou hladu, nesnažme se je tedy představovat jako nevyléčitelnou nemoc. Nedávné odhady vypracované vašimi experty počítají se zvýšením globální produkce obilnin na hodnoty, které dovolí lépe zajistit světové rezervy. Jsou to údaje působící nadějně, které poukazují na to, že pokud se pracuje se zřetelem k potřebám a vzdoruje se spekulacím, výsledky se dostaví. Potravinové zdroje jsou totiž nezřídka vydávány napospas spekulaci, která je poměřuje jedině podle hospodářské prosperity velkovýrobců a ve vztahu k možné spotřebě, nikoliv však v poměru k reálným požadavkům lidí. Tímto způsobem se favorizují konflikty a plýtvání, a rozšiřují se zástupy těch nejposlednějších, kteří hledají budoucnost mimo svou původní zemi.
3. Tváří tvář všem těmto jmenovaným jevům můžeme a musíme změnit směr (srov. Laudato si´ 53; 61; 163; 202). Vzhledem k růstu poptávky po potravinách je nezbytné, aby plody země byly k dispozici pro všechny. Podle některých by k vyřešení problému postačilo snížit počet hladových úst. To je ovšem klamné řešení, uvážíme-li, v jakém rozsahu se plýtvá potravinami a nakolik spotřební vzorce nutí k plýtvání se zdroji. Redukovat je snadné, sdílení si naopak žádá konverzi, změnu – a to na nás klade nároky.
Chtěl bych proto položit sobě i vám tuto otázku: bylo by to příliš, kdybychom zavedli do jazyka mezinárodní spolupráce kategorii lásky, chápané jako nezištnost, rovnost v jednání, solidarita, kultura dávání, bratrství a milosrdenství? Tato slova ve skutečnosti vyjadřují vlastní obsah termínu “humanitární“, tak často užívaného v mezinárodním dění. Milovat bratry a činit tak jako první, bez očekávání, že má láska bude opětována. To je evangelijní princip, který zaznívá v mnoha dalších kulturách a náboženstvích a který stává se principem lidskosti v jazyce mezinárodních vztahů. Bylo by žádoucí, aby diplomacie a multilaterální instituce podporovaly a organizovaly tuto schopnost milovat, neboť je vůdčí linií zajišťující nejen potravinovou bezpečnost, ale i bezpečnost lidstva v globálním měřítku. Nemůže pracovat pouze tehdy, když pracují druzí, ani omezovat se na soucit, protože soucit končí u pomoci v krizové situaci, zatímco láska se inspiruje spravedlností a je nezbytná k nastolení spravedlivého sociálního řádu mezi různými subjekty, které neváhají podstoupit riziko vzájemného setkání. Milovat znamená přispívat k tomu, aby každá země zvyšovala produkci a dospěla k potravinové nezávislosti. Milovat lze chápat jako promýšlení nových vzorců rozvoje a spotřeby a zavádění politických opatření, která by nezhoršovala situaci méně rozvinutých národů nebo jejich závislost. Milovat znamená nepokračovat v rozdělování lidské rodiny na ty, kdo mají nadbytek, a ty, kterým chybí to nejnutnější.
Úsilí diplomacie prokázalo, rovněž při nedávných příležitostech, že zamezit užití zbraní hromadného ničení je možné. Všichni jsme si vědomi ničivých účinků těchto nástrojů. Uvědomuje si však stejně dobře také důsledky chudoby a exkluze? Jak zastavit lidi schopné riskovat všechno, celé generace, které mohou zmizet, protože se jim nedostává vezdejšího chleba, nebo jsou obětí násilí či klimatických změn? Vydávají se tam, kde vidí světlo nebo vnímají naději na život. Nemohou je zastavit fyzické, ekonomické, legislativní či ideologické bariéry, nýbrž jedině koherentní uplatňování principu lidskosti. Jsme však naopak svědky toho, že podpora rozvoje se snižuje a multilaterální instituce jsou ve své aktivitě omezovány, zatímco se přistupuje k bilaterálním dohodám, které podřizují spolupráci partikulárním agendám a aliancím nebo -jednoduše – chvilkovému poklidu. Lidská mobilita však žádá naopak mezivládní, koordinovanou a systematickou akci, prováděnou podle existujících mezinárodních norem a prostoupenou láskou a inteligencí. Jejím cílem je setkání národů, které obohacuje všechny, plodí jednotu a dialog a nikoliv exkluzi a zranitelnost.
Dovolte mi, abych se na tomto místě připojil k debatě o zranitelnosti, která je na mezinárodní úrovni předmětem sporu v souvislosti s otázkou migrantů. Zranitelný je ten, kdo je v podřadném postavení a nemůže se bránit, nemá prostředky, a tedy žije v exkluzi. Do této situace byl uvržen kvůli násilí, přírodním podmínkám nebo ještě hůře vinou lhostejnosti, netolerance nebo dokonce nenávisti. Vzhledem k této situaci je správné identifikovat její příčiny, abychom jednali s náležitou kompetencí. Není však přijatelné vyhýbat se angažovanosti, opevňovat se za pomoci slovních hříček, které nejen nejsou ke cti diplomacie, nýbrž „umění potencialit“ snižují na sterilní cvičení ospravedlňující egoismus a nečinnost.
Je žádoucí, aby se toto všechno bralo v potaz při vypracování Mezinárodní dohody o bezpečné, regulérní a uspořádané migraci, o níž se v tuto chvíli jedná ve OSN.
4. Dopřejme sluchu volání tolika našich marginalizovaných a vyloučených bratří: „Jsem hladový, jsem cizinec, nahý, nemocný, zavřený v uprchlickém táboře“. Je to žádost po spravedlnosti, nikoliv prosba nebo apel v nenadále potřebě. Nezbytný je široký a upřímný dialog na všech úrovních, aby z něj vyvstala lepší a zralá řešení, nový vztah mezi různými aktéry mezinárodní scény, vedený vzájemnou odpovědností, solidaritou a společenstvím.
Jařmo chudoby vytvářené často tragickými přesuny migrantů může být odstraněno prostřednictvím prevence vytvářené rozvojovými projekty, které nabídnou pracovní příležitosti a dokáží dát odpověď na krize životního prostředí a klimatu.. Prevence stojí daleko méně než důsledky způsobeném znehodnocením půdy nebo znečištěním vod, která zasahují neuralgické body planety, kde je jediným zákonem chudoba, nemoci jsou na vzestupu a průměrný věk se snižuje.
Chvályhodných iniciativ, které se uskutečňují, je mnoho. Nicméně nedostačují. Je nezbytné a naléhavě nutné uvádět do pohybu další úsilí a financovat programy, které se ještě efektivněji a slibněji postaví proti hladu a strukturální chudobě. Je-li tedy cílem podpořit zemědělství, tak aby jeho produkce pokryla skutečné nároky jednotlivých zemí, pak není přijatelné odebírat úrodnou půdu obyvatelstvu a dovolovat, aby land grabbing (skupování země) pokračovalo ve svých ziscích, někdy snad dokonce ve spolupráci s těmi, kdo jsou povoláni pracovat v zájmu lidu. Je nutné odvracet pokušení k tahům ve prospěch úzkých skupin obyvatelstva, stejně jako využívat vnějších příspěvků neadekvátním způsobem, což následně přeje korupci nebo absenci legálnosti.
Vzhledem k tomu, že katolická církev – a její instituce – má přímé a konkrétní informace o situacích, jimž je třeba čelit, a o potřebách, jež je nutné naplnit, chce se přímo podílet na tomto úsilí v souladu se svým poslání, jenž ji vede k lásce ke všem a zavazuje ji také k tomu, aby připomínala všem, kdo mají odpovědnost na národní i mezinárodní úrovni, jejich širší povinnost sdílet potřeby mnohých.
Přeji vám, aby každý, v tichosti své vlastní víry či svých osobních přesvědčení, objevil motivace, principy a vklad, který může přinést FAO a dalším mezivládním institucím, aby jim dodal odvahu zlepšovat se a vytrvat pro dobro lidské rodiny.
Přeložila Johana Bronková
Česká sekce RV
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.