Rádio Vaticana

Naděje tohoto světa a naděje Kříže

12.4.2017

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra

(srov. Jan 12,24-25)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
V neděli jsme slavili památku Kristova vjezdu do Jeruzaléma uprostřed oslavných aklamací učedníků a velkého zástupu. Lidé vkládali do Ježíše mnoho nadějí. Mnozí od Něho očekávali zázraky a velká znamení, projevy moci a dokonce osvobození od nepřátelských okupantů. Koho z nich by napadlo, že Ježíš bude krátce na to naopak ponížen, odsouzen a usmrcen na kříži? Pozemské naděje oněch lidí se tváří v tvář kříži zhroutily. My však věříme, že právě v Ukřižovaném byla obnovena naše naděje. Pozemské naděje se tváří v tvář kříži hroutí, ale rodí se nová naděje, která potrvá navždy. Naděje, která se rodí z kříže, je jiná. Liší se od těch, které se hroutí, od nadějí tohoto světa. O jakou naději však jde? Jaká naděje se rodí z kříže?

Mohou nám to pomoci pochopit slova, která Ježíš pronesl po svém vjezdu do Jeruzaléma: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek“ (Jan 12,24). Zkusme přemýšlet o zrnku či semínku, jež padlo do země. Zůstane-li uzavřeno v sobě, nestane se nic, ale pokud pukne a otevře se, vydá život, vzklíčí, vyroste stéblo a potom rostlina, která vydá plod.

Ježíš přinesl na tento svět novou naději a to na způsob semínka. Stal se maličkým jako pšeničné zrno, opustil svoji nebeskou slávu, aby přišel mezi nás, „padl do země“. To však nestačilo. Aby přinesl plody prožil Ježíš lásku až do dna, nechal se zlomit smrtí jako puká semínko v zemi. Právě tam v krajním bodě svého ponížení, který je také tím nejvznešenějším bodem lásky, vzklíčila naděje. Zeptá-li se někdo z vás: „Jak se rodí naděje?“ – z kříže. Pohleď na kříž, pohleď na Ukřižovaného Krista a dostane se ti odtamtud naděje, která už nezmizí a potrvá až do života věčného. A tato naděje vzklíčila právě silou lásky, protože láska, která „všemu věří, všecko vydrží“ (1 Kor 13,7), láska, která je životem Boha, obnovuje všechno, čeho se dotkne. Paschou tak Ježíš proměnil náš hřích v odpuštění tím, že jej vzal na sebe.

Dobře však poslouchejte, čím je proměna, kterou působí Pascha. Ježíš proměnil náš hřích v odpuštění, naši smrt ve vzkříšení, náš strach v důvěru. Proto se tam na kříži zrodila a stále obrozuje naše naděje. Proto může Ježíš naši temnotu proměnit ve světlo, každou porážku ve vítězství a každé zklamání v naději. Každou, ano každou. Naděje překonává všechno, protože se rodí z Ježíšovy lásky, která jako pšeničné zrno padla do země a zemřela, aby dala život a z tohoto plného života lásky přichází naděje.

Když zvolíme tuto Ježíšovu naději, pozvolna objevíme, že život vítězí způsobem, kterým žije toto semínko, totiž pokornou láskou. Není jiné cesty, jak přemoci zlo a dát světu naději. Můžete mi říci: „Ale to je logika prohry!“ Zdá se, že je tomu tak, že jde o logiku prohry, protože kdo miluje, ztrácí moc. Pomysleli jste na to někdy? Kdo miluje, ztrácí moc, kdo dává, něco si odnímá, a milovat znamená dávat. Logika umírajícího zrnka či pokorné lásky je ve skutečnosti Boží cesta a jedině ta přináší plody. Vidíme to i na sobě. Zmocnění se něčeho vždycky vede k žádosti po něčem dalším. Když něčeho dosáhnu pro sebe, hned chci něco většího, a tak pořád dál, nejsem nikdy spokojen. Taková žízen je špatná! Čím více máš, tím více chceš. Kdo je chtivý, nikdy není sytý. A Ježíš to říká jasně: „Kdo má svůj život rád, ztratí ho“ (Jan 12,25). Jsi chtivý a chceš toho spoustu mít, ale... ztratíš všechno, i svůj život, to znamená, že kdo má rád to svoje a žije pro svoje zájmy, nadýmá se sám sebou a ztrácí. Kdo však přijímá, je ochotný a slouží, žije na způsob Boha a potom zvítězí, zachrání sebe i druhé a stane se semínkem naděje pro tento svět. Je přece krásné pomáhat druhým a sloužit jim. Unavuje nás to, ale takový je život, a srdce se plní radostí a nadějí. Toto je láska i naděje zároveň: sloužit i dávat.

Tato pravá láska zajisté vede skrze kříž, oběť, jako u Ježíše. Kříž je nezbytný přechod, ale nikoli cíl; je to přechod. Cílem je sláva, jak nám ukazuje Pascha. Tady nám přichází na pomoc jiný krásný obraz, který Ježíš zanechal svým učedníkům při Poslední večeři. Říká: „Žena, když rodí, má zármutek, protože přišla její hodina. Když však porodí dítě, nemyslí už na bolesti pro radost, že přišel na svět člověk“ (Jan 16,21). To je to: darovat život, nikoli jej vlastnit. A to dělají maminky: dávají život, trpí, ale potom se radují a jsou šťastné, protože přivedli na svět nový život. Láska rozdává radost, dává život a propůjčuje smysl dokonce i bolesti. Láska je motorem, který pohání vpřed naši naději. Opakuji: láska je motorem, který pohání vpřed naši naději. A každý z nás se může zeptat: „Miluji? Naučil jsem se mít rád? Učím se každý den milovat víc?“ Láska je totiž motorem, který žene naši naději kupředu.

Drazí bratři a sestry, v těchto dnech lásky se nechejme obestřít mysteriem Ježíše, který jako pšeničné zrno umírá a dává nám život. On je semenem naší naděje. Rozjímejme o Ukřižovaném, o zdroji naděje. Postupně pochopíme, že doufat s Ježíšem znamená učit se vidět již nyní rostlinu v semínku, Paschu v kříži, život ve smrti. Chtěl bych vám dát domácí úkol. Všem nám prospěje postavíme-li se před kříž – všichni jej doma máte – pohleďme na něj a řekněme: „S Tebou není nic ztraceno. S Tebou mohu vždycky doufat. Ty jsi má naděje.“ Představme si nyní kříž a všichni společně řekněme Ukřižovanému Ježíši třikrát: „Ty jsi má naděje.“ Všichni: „Ty jsi má naděje.“ Silněji! „Ty jsi má naděje.“

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV