Rádio Vaticana

Víra a službu od sebe nelze oddělovat

2.10.2016

Homilie papeže při nedělní mši sv., Baku - Ázerbájdžán

Boží slovo nám dnes prezentuje dva podstatné aspekty křesťanského života: víru a službu. Ohledně víry jsou adresovány Pánu dvě zvláštní prosby.

První vznesl prorok Habakuk, který prosí Boha, aby zasáhl a obnovil spravedlnost a pokoj, který lidé porušili násilím, hádkami a sváry: „Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, ty však neslyšíš?“ (Hab 1,2), ptá se prorok. Bůh odpovídá, ale nezasahuje přímo, neřeší situaci rázně a nepřichází s mocí. Naopak, vybízí k trpělivému čekání, které nikdy neztrácí naději, a zdůrazňuje zejména význam víry. Člověk totiž bude žít z víry (srov. Hab 2,4). Tak jedná Bůh také s námi: nevyhoví našim přáním, která by neustále a okamžitě chtěla měnit svět a ostatní, nýbrž usiluje především o uzdravení srdce: mého, tvého a každého z nás. Bůh mění svět proměnou našich srdcí, což nemůže činit bez nás. Pán si totiž přeje, abychom mu otevřeli bránu srdce a mohl tak vstoupit do našeho života. Toto otevření se Pánu, tato důvěra v Něho je „vítězství, které přemohlo svět: naše víra“ (1 Jan 5,4). Nalezne-li totiž Bůh otevřené a důvěřivé srdce, může konat divy.

Mít však víru, živou víru, není snadné. A toho se týká druhá prosba, kterou se v evangeliu apoštolové obracejí k Pánu: „Dej nám více víry!“ (Lk 17,6). Je to krásná prosba, modlitba, kterou se také můžeme denně obracet k Bohu. Božská odpověď je však překvapivá a také v tomto případě obrací otázku: „Kdybyste měli víru...“ On žádá od nás, abychom měli víru. Poněvadž je víra Božím darem, je třeba ustavičně o ni prosit, a máme ji také pěstovat. Není to magická síla, která sestupuje z nebe, není to „nadání“, které se obdrží jednou pro vždy, ani nějaká svrchovaná moc, která slouží k vyřešení životních problémů. Víra sloužící k uspokojení našich potřeb by totiž byla sobeckou vírou, zcela soustředěnou na nás. Víra neznamená mít se nebo se cítit dobře, požívat v duši útěchu a zakoušet v srdci trochu pokoje. Víra je zlatá nit, která nás pojí s Pánem, čirá radost, že jsme s Ním, sjednoceni s Ním; je to dar, který má cenu celého života, ale přináší plody, pokud se přičiníme.

A jak se máme přičinit? Ježíš nám umožňuje pochopit, že je to služba. Pán totiž v evangeliu hned po slovech o moci víry pronáší slova o službě. Víru a službu od sebe nelze oddělovat, jsou těsně spojené a vzájemně provázané. Rád bych k vysvětlení použil obraz, který je vám důvěrně znám, totiž krásný koberec. Vaše koberce jsou opravdová umělecká díla a mají starobylou historii. Také každý křesťanský život má vzdálený původ, je darem, který jsme obdrželi v církvi a pramení v srdci Boha, našeho Otce, který chce z každého z nás vytvořit mistrovské dílo stvoření a dějin. Každý koberec, jak dobře víte, se tká podle úteku (příčně) a osnovy (podélně); pouze spojením obojího vzniká harmonické dílo. Tak je tomu s křesťanským životem. Je třeba jej denně trpělivě tkát, vzájemným splétáním útku i osnovy, které jsou přesně definovány: útek víry a osnova služby. Když se víra splétá se službou, srdce si uchovává otevřenost a mladost a prokazováním dobra se rozšiřuje. Potom se víra, jak říká Ježíš v evangeliu, stává silnou a dělá divy. Jde-li touto cestou, pak za podmínky, že se stále pojí se službou, zraje a sílí.

Co je však služba? Lze si myslet, že je to pouhá oddanost vlastním povinnostem nebo občasné prokazování nějakého dobrého skutku. Pro Ježíše je to mnohem více. V dnešním evangeliu po nás Ježíš žádá - a to velmi silnými slovy - radikální a naprostou ochotu, život v plné připravenosti, bez kalkulací a nezištně. Proč je tak náročný? Protože tak nás miloval On, když se stal naším služebníkem „až do krajnosti“ (Jan 13,1) a přišel, „aby sloužil a dal svůj život“ (Mk 10,45). A k tomu dochází pokaždé, když slavíme eucharistii: Pán přichází mezi nás a třebaže si dáváme předsevzetí sloužit Mu a milovat Jej, vždycky nás předchází, slouží nám a miluje nás víc, než si představujeme a zasluhujeme. Dává nám svůj vlastní život. Vybízí nás, abychom jej následovali, a říká nám: „Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje“ (Jan 12,26).

Nejsme tedy povoláni sloužit jen proto, abychom dostali odměnu, nýbrž abychom napodobili Boha, který se z lásky k nám stal naším služebníkem. A nejsme povoláni sloužit občas, nýbrž žít službou. Služba je tedy životní styl, ba dokonce v sobě shrnuje veškerý křesťanský životní styl: sloužit Bohu v adoraci a modlitbě; být otevření a ochotní; mít konkrétně rádi bližního a s nadšením se přičiňovat o obecné dobro.

Ani věřící nejsou zbaveni pokušení, která vzdalují od tohoto služebného stylu a nakonec činí život zbytečným. I tady můžeme poukázat na dvě. Jedním je ochladnutí srdce. Vlažné srdce se uzavírá do lenosti a dusí oheň lásky. Kdo je vlažný, žije, aby učinil zadost svému pohodlí, kterého nikdy není dost, a proto nikdy není spokojen; pozvolna se spokojuje s průměrností. Vlažný vyhrazuje Bohu i druhým „procenta“ svého času a svého srdce, nikdy nepřehání, ba snaží se vždycky šetřit. Jeho život tak ztrácí chuť, podobně jako opravdu dobrý čaj, který se nedá pít, když vychladne. Jsem si však jist, že hledíte-li na příklady těch, kteří vás ve víře předešli, nenecháte svá srdce vychladnout. Celá církev, která k vám chová zvláštní sympatie, na vás hledí a povzbuzuje: jste malé stádce, které je v Boží očích velmi cenné!

Existuje druhé pokušení, do něhož lze upadnout nikoli pasivitou, nýbrž „přílišnou aktivitou“: totiž panské smýšlení, které se dává do díla jenom kvůli získání kreditu a vážnosti. Služba se tak stává prostředkem a nikoli cílem, protože cílem se stala prestiž, a potom nastupuje moc a snaha být velicí. „Mezi vámi však tomu tak nebude. – připomíná Ježíš nám všem – Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem“ (Mt 20,26). Takto se tvoří a zkrášluje církev. Vrátím se k obrazu koberce ve vztahu k vašemu krásnému společenství: každý z vás je jako nádherné hedvábné vlákno, avšak jedině, jsou-li různá vlákna vzájemně dobře spletena, vytvářejí krásnou kompozici; sama o sobě nejsou k ničemu. Zůstávejte stále sjednoceni, pokorně žijte v lásce a radosti; Pán, který vytváří harmonii z růzností, vás bude chránit.

Kéž nám pomáhá přímluva Neposkvrněné Panny a svatých, zejména svaté Matky Terezy z Kalkaty, jejíž plody víry a služby jsou mezi vámi patrné. Přijměme pár jejích krásných slov, která shrnují dnešní poselství: „Plodem víry je láska. Plodem lásky je služba. Plodem služby je pokoj“ (Il cammino semplice, Úvod).

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV