Rádio Vaticana

Ježíš nikoho nenutí, jenom zve

30.6.2013

Papež František před Angelus, nám. sv. Petra

Dobrý den, drazí bratři a sestry,

Evangelium této neděle (Lk 9,51-62) podává jednu velmi důležitou epizodu z života Kristova, chvíli, ve které se – jak píše sv. Lukáš – „pevně rozhodl jít do Jeruzaléma“ (9,51). Jeruzalém je konečný cíl, kde má Ježíš během své poslední Paschy zemřít a vstát z mrtvých a tak naplnit svoje poslání spásy. Od té chvíle, po tomto „pevném rozhodnutí“ jde Ježíš přímo k cíli a také těm, které potká a kteří jej prosí, aby ho mohli následovat, říká, jaké jsou podmínky: nemít stálý příbytek, umět se distancovat od lidských citů a neupadat do stesku po minulosti.

Ježíš však také svým učedníkům, které pověřuje, aby jej předcházeli do Jeruzaléma a oznamovali Jeho průchod, říká, že nemají k ničemu nutit. Pokud nenajdou ochotu k jeho přijetí, mají pokračovat a jít dál. Ježíš nikdy nenutí, Ježíš je pokorný, Ježíš zve. Pokud chceš, přijď. Taková je Ježíšova pokora. On vždycky zve, nikdy nenutí.

To všechno nás přivádí k zamyšlení. Poukazuje to kupříkladu na váhu, kterou Ježíš přikládal svědomí, na naslouchání Otcovu hlasu v srdci a jeho následování. Ježíš ve svém pozemském životě nebyl – řekněme – „dálkově řízený“. Byl Vtěleným Slovem, Synem Božím, který se stal člověkem, a v určité chvíli se pevně rozhodl jít do Jeruzaléma naposled. Bylo to rozhodnutí učiněné ve svědomí, ale nikoli izolovaně, nýbrž společně s Otcem, v plném sjednocení s Ním! Rozhodl se v poslušnosti k Otci, v hlubokém niterném naslouchání Jeho vůle. A proto bylo toto rozhodnutí pevné, protože bylo přijato spolu s Otcem. U Otce nacházel Ježíš sílu a světlo pro svoji cestu. Ježíš byl svobodný, byl svobodný v tomto rozhodnutí. Ježíš chce, abychom my křesťané byli svobodní jako On, svobodou, která přichází z tohoto dialogu s Otcem, z tohoto dialogu s Bohem. Ježíš nechce ani sobecké křesťany, kteří sledují vlastní „já“ a nemluví s Bohem; ani slabé křesťany, kteří nemají vůli, „dálkově řízené“ křesťany, neschopné kreativity, křesťany, kteří se snaží vždycky napojit na vůli někoho jiného a nejsou svobodní. Ježíš nás chce svobodné a kde vzniká tato svoboda? Vzniká v dialogu s Bohem ve vlastním svědomí, Pokud křesťan neumí mluvit s Bohem, neumí vnímat Boha ve vlastním svědomí, není svobodný, není svobodný.

Proto se musíme naučit naslouchat více svému svědomí. Ale pozor! Neznamená to sledovat vlastní já, dělat, co mne zajímá, co se mi hodí, co se mi líbí. To není to! Svědomí je niterný prostor, kde se naslouchá pravdě, dobru, kde se naslouchá Bohu. Je to niterné místo mého vztahu k Němu, který promlouvá k mému srdci a pomáhá mi rozlišovat, chápat cestu, kterou se mám ubírat, a jakmile se rozhodnu, tak vykročit, jít a zůstat věrný.

My jsme měli úžasný příklad tohoto vztahu k Bohu ve svědomí. Nedávný a úžasný příklad! Dal nám jej papež Benedikt XVI., když mu Pán v modlitbě umožnil pochopit, jaký krok má učinit. Následoval s velkým citem pro rozlišování a odvážně svoje svědomí, tedy vůli Boha, který promlouval k jeho srdci. A tento příklad našeho Otce nám všem přináší hojné dobro, jako následováníhodný příklad.

Matka Boží s velkou prostotou naslouchala a rozvažovala ve svém srdci o Božím Slovu a o tom, co se dělo s Ježíšem. Následovala svého Syna s niterným přesvědčením a pevnou nadějí. Pomoz nám Maria, abychom se stávali stále více muži a ženami, svobodnými ve svědomí, protože ve svědomí dochází k dialogu s Bohem, muži a ženami, schopnými naslouchat Božímu hlasu a rozhodně jej následovat.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV