První promluva před římským biskupem a kurií, poté co byl papežský kazatel jmenován kardinálem, se odehrávala v nezvyklém rámci. Kvůli sanitárním opatřením nepromlouval v kapli Redemptoris Mater, jak je zvykem, nýbrž ve velké vatikánské audienční hale, v Aule Pavla VI. Kardinál Raniero Cantalamessa věnoval úvodní adventní kázání meditaci o smrti. Následovat budou další dvě - o věčném životě a o Vtěleném Slovu, jež přišlo mezi nás. Zatímco první je předmětem zkušenosti, druhé dva okruhy jsou předmětem víry a naděje, konstatoval.
Sapienciální pohled na smrt
O smrti můžeme mluvit ve dvou různých klíčích: kérigmatickém, hlásajícím, že Kristus smrt přemohl, jež nás vede k vnímání smrti jako mostu do věčného života, anebo sapienciálním, mudroslovném, spočívajícím v reflexi nad skutečností smrti, jak ji prožíváme v lidské zkušenosti, abychom z ní vyvodili lekci k dobrému životu. Kázání papežského kazatele se zařazuje právě do tohoto druhého proudu.
“Tímto druhým způsobem se o smrti hovoří ve Starém zákoně a zejména v sapienciálních knihách: “Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme moudrosti srdce” prosí Boha žalmista (Ž 90,12). Tento způsob pohledu na smrt však nekončí se Starým zákonem, nýbrž pokračuje také v Kristově evangeliu. Vzpomeňme na jeho napomenutí: “Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu (Mt 25,13). Připomeňme také závěrečnou pasáž podobenství o bohatém člověku, který plánoval stavbu větších stodol pro svou úrodu: “Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši a čí bude to, co jsi nashromáždil?” (Lk 12,20) a ještě jiný jeho výrok: “Co získá člověk prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?” (Srov. Mt 16,26).
V křesťanské tradici najdeme askety důsledně dbající, aby nepřehlušovali vzpomínku na smrt, pouštní otce nebo světce doby epochálních změn v 16. století, připomíná otec Cantalamessa, nicméně sapienciální rozjímání nad smrtí je vlastní kulturám všech dob a směrů až po sekularizované moderní myšlení. K čemu však dochází? Sartrovo převrácení vztahu mezi esencí a existencí, kde není Bůh, ale ani žádné jiné nadřazené dobro, hodnoty, přirozený zákon, uvrhává člověka do pasti absolutní osobní svobody, která však skutečnost konečnosti ignoruje a je vyvracena tímto vnitřním rozporem.
Důslednější je Heideggerova definice “bytí-ke-smrti”, v níž je konec života pojímán jako jeho nedílná součást. Podobně mluvili i jiní autoři, jejichž myšlení však neústilo do nihilismu, nýbrž do víry ve věčný život, dodává otec Cantalamessa a cituje sv. Augustina:
“Když se narodí člověk, rozvíjejí se různé domněnky: snad bude krásný, nebo spíš ošklivý, snad bude bohatý nebo spíš chudý, bude žít dlouho nebo ne… Nikdo však neřekne: snad zemře nebo snad nezemře. Toto je v životě jediná naprosto jistá věc (…) Smrt je smrtelná nemoc, kterou potkáváme při narození” (Sv Augustin, Sermo Guelf. 12,3). Dante Alighieri soustředil tuto Augustinovskou vizi do jediného verše a mluví o lidském životě na zemi “kde smrti vstříc jde všechno ve své době” (Purg., Zpěv 33, 54).”
“Sestra smrt” a její škola
Na vlně technologických vymožeností a vědeckých úspěchů nám hrozilo, že se začneme podobat onomu muži z podobenství, který se cítil zajištěný na dlouhá léta (srov. Lk 12,19). Současná situace nám však připomněla, jak málo může člověk “plánovat” a rozhodovat o své budoucnosti, mimo víru - pokračuje papežský kazatel. “Není však lepšího bodu, odkud pohlédnou na svět, sebe sama a na všechny události v jejich pravdě než právě smrt. Tehdy se všechno dostává na správné místo.”
“Svět se často jeví jako nerozuzlitelná spleť nespravedlností a zmatku. Zdá se jako by všechno přicházelo náhodně a neexistovala žádná soudržnost nebo plán. Jakási beztvará malba, v níž se všechny prvky a barvy zdají být náhodné, jako v některých moderních obrazech. Často vidíme triumf nepravosti a potrestání nevinnosti. Abychom si snad nemysleli, že na světě je něco pevného a stálého - poznamenával Bossuet - občas jsme svědky opaku, že se totiž na trůn dostane nevinnost a nepravost na popraviště!
Je však bod, odkud hledět na tento ohromný obraz a rozluštit jeho význam. Je to “konec”, tedy smrt, po níž bezprostředně následuje Boží soud (srov. Žid 9,27). Hledíme-li odtud, všechno nabývá správnou hodnotu. Smrt je konec všech rozdílů a nespravedlnosti, které jsou mezi lidmi (…) O kolik méně válek a krutostí by bylo spácháno na zemi, kdyby si násilníci a utlačovatelé národů uvědomovali, že také oni budou muset brzy zemřít!”
Pohled z pespektivy okamžiku smrti nabízí mimořádnou pomoc k dobrému životu. “Jak by ses byl chtěl tenkrát zachovat? Jaký význam bys přikládal těmto věcem? Jsi v konfliktu s někým? Pohlédni na něj ze své smrtelné postele. Co bys býval chtěl udělat: zvítězit nebo ustoupit? Stát si za svým nebo odpustit?” – naznačuje papežský kazatel směr tázání. “Sestra smrt je skutečně naší starší sestrou a dobrým pedagogem. Učí nás velmi mnoho, pokud ji dokážeme pozorně naslouchat,” dodává. “Církev se nebojí posílat nás do její školy”.
Vysvobození ze strachu vede přes jeho poznání
Kardinál Cantalamessa poznamenává, že reflexe o smrti je “takřka jedinou zbraní”, chceme-li vytrhnout z malátnosti dnešní opulentní společnost, které se přihodilo totéž co vyvolenému národu osvobozenému z Egypta: “ztučněl a zbujněl… Bohem, který ho učinil, opovrhl” (Dt 32,15). Proto je přesvědčen, že stejně jako v dobách první evangelizace Evropy, chce i dnes Bůh od svých proroků, aby hlásali pomíjivost tohoto světa, protože nechce aby jeho děti byli “jako ovce zahnané do podsvětí a smrt byla jejich pastýřem” (srov. Ž 49,15).
Kazatel papežské domu však upřesňuje, že nejde o přivrácení strachu ze smrti. Právě naopak, protože Ježíš nás přišel z tohoto strachu vysvobodit.
“Je však zapotřebí poznat tento strach, abychom z něho mohli být vysvobozeni. Ježíš přišel učit strachu před věčnou smrtí ty, kdo neznali nic jiného než strach z časné smrti. Smrt věčná ! “Druhá smrt”, jak ji nazává Apokalypsa (Zj 20,6). Pouze ona si zaslouží skutečně jméno smrti, protože není přejitím, Paschou, nábrž strašlivou konečnou. Právě kvůli záchraně lidí před touto tragédií, musíme v našich kázáních znovu promlouvat ke křesťanům o smrti. Nikdo nepoznal tak dobře novou velkonoční, křesťanskou tvář smrti jako sv. František z Assisi. Jeho smrt byla vskutku velikonočním přejitím, “transitus”, jak se slaví ve františkánská liturgii (…) A přece v jeho Hymnu na stvoření najdeme vedle něžných slov o smrti také jiná, která patří k nejstrašlivějším: Běda těm, kdo umírají v těžkém hříchu.”
Nebojte se smrti, která zabíjí tělo, nýbrž té, která má moc uvrhnout vás do pekla, opakuje otec Cantalamessa s evangelistou Lukášem (12,4-5). Osten smrti se ostraňuje s odstraněním hříchu. A jakkoli nás nezbaví úzkosti, kterou s námi Ježíš sdílel v Getsemanech, budeme připraveni přijmout útěšné poselství o tom, že život těch, kdo věří v Boha nekončí, nýbrž je proměněn, a když se rozpadne naše pozemské obydlí, je nám připraven věčný příbytek v nebi (srov. preface ze mše za zemřelé).
odeslat článek
vytisknout článek
