Velká Británie/Itálie. Na přelomu ledna a února 1865 John Henry Newman napsal víceméně jedním tahem krátkou poemu Gerontiův sen, věnovanou eschatologickým otázkám, kterými se trvale zabýval. Velkou pozornost věnoval zejména očistci, jehož pojetí zamýšlel – na základě biblických textů, magisteria a teologických výpovědí každé doby – odejmout přílišný smutek, který se jím prolínal. Newman zajisté nechtěl popsat postavení duše v očistci jako stav radosti a blaženosti, avšak zaměřil se na jeho zarámování do kontextu láskyplné boží útěchy.
Sen Gerontiův (který nyní vychází v nové italské edici: John Henry Newman, Il destino dell'anima. Il "Sogno di Geronzio" e altri scritti escatologici, Lorenzo de' Medici Press, str. 126, euro 12), je vnitřní cesta, zahájená agonií protagonisty, který vnímá, že se ocitl na kraji propasti. Poté, co opustí tento život, je projektován do duchovní dimenze. Gerontiův anděl strážný jej dovede před Boží tvář a během této nadpozemské pouti s ním laskavě promlouvá. Potkávají démony, běsnící, avšak bezmocné, a nakonec spatří andělské sbory. Letmé setkání s Kristem, při kterém oheň lásky zpopelní veškeré pozůstatky egoistické vůle, uschopňuje duši k tomu, aby nastoupila cestu očišťování. Závěr poemy líčí přijetí, které protagonistovi vyhradili jiné duše a andělé, předtím, než andělský průvodce ponoří Gerontia do jezera, v němž se podrobí očišťování, než vstoupí do nebeské radosti.
“Očistec je pro Gerontia časem milosrdenství, které mu daroval Bůh; stavem, v němž je duši dána příležitost k celkovému vysvobození ze všech mezí a nedostatků, které by jí bránily v plné účasti na společenství s Pánem”, komentuje v listu Avvenire (6.6.2020) editorka knihy, která do svazku zařadila ještě několik Newmanových textů na eschatologické téma, včetně kázání, v němž čteme: “Nebylo by překvapivé, kdyby milosrdná Boží prozřetelnost po nějaký čas ještě vzdálila spasené duše nebi, za účelem růstu ve svatosti a zdokonalování vnitřního rozvoje dobré setby, kterou zasela do jejich srdcí”.
Kardinál Newman (1801-1890) rok před smrtí věnoval “Gerontiův sen”, z něhož se mezitím stal skutečný bestseller, jako svatební dar skladateli Edwardu Elgarovi (1857-1934). Na Elgara poema hluboce zapůsobila a po “osmileté horlivé četbě a vstřebávání autorových myšlenek do hudebních podnětů” ji přenesl do formy oratoria pro sóla, sbor a orchestr. Skladba Gerontiův sen, “The Dream of Gerontius”, připsaná “Ad Majorem Dei Gloriam”, zazněla poprvé v říjnu 1900 na birminghanském festivalu a záhy se (po nadšeném přijetí v Německu) stala jedním z nejpopulárnějších oratorií na britských ostrovech. V České republice nedosáhla takové známosti a v nedávné době byla provedena kupříkladu při festivalu Janáčkův máj v roce 2013.
Newmanovou eschatologickou básní se mohla obohatit i česká kultura, ale bohužel se tak nestalo. Nabídku ke zhudebnění “Gerontiova snu” totiž obdržel rovněž Antonín Dvořák, avšak odmítl ji. “A tak Edward Elgar zhudebnil tento mysteriozní text v roce 1900 a svou skladbu tento katolík a anglický národní skladatel považoval za jedno ze svých nejdůležitějších a nejlepších děl. Na poslední straně partitury s datem 3. srpna 1900 se objevuje citát z díla Johna Ruskina („This is the best of me…“)”, píše v časopise Hudební rozhledy prof. Jiří Štilec.
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
