Řím. Nejvýraznějším rysem kardinála Newmana je pokora, říká čelní znalec jeho díla v Itálii profesor Fortunato Morrone. V neděli 13. října bude tento velký anglický konvertita a myslitel započten mezi světce. Jeho velikost spočívala v tom, že byl skromný křesťanským, mariánským způsobem, vysvětluje italský teolog. Znamená to, že dokázal pohlédnout na sebe v pravdě a uznat „velké věci mi učinil ten, který je mocný“. Byl si vědom svého génia a dal ho do služeb prostých lidí, dodává otec Morrone.
Newman po celý svůj život hledal pravdu a někdy za to platil vysokou cenu. Největší přelom znamenalo přijetí katolické víry. Bylo mu tehdy již 44 let. Musel opustit univerzitní kariéru v Oxfordu, mnoho jeho přátel a příbuzných se od něho odvrátilo. Pro Newmana však stála na prvním místě věrnost pravdě. Mluví prof. Fortunato Morrone:
„Byl to důsledek jeho intelektuální poctivosti, hledání pravdy. Hledal pravdu v modlitbě a především ve studiu děl církevních otců a dějin křesťanství. A ve chvíli, kdy se pro něho tato pravda stala evidentní, když ji nalezl v katolické církvi, dokázal to uznat a nechal se touto pravdou vést. Vidíme tedy intelektuální poctivost, pokoru a také schopnost rozšiřovat horizonty vlastního porozumění, dovolil, aby jej světlo víry osvěcovalo. Newman nikdy nezavrhoval svou anglikánskou minulost. Přijetí katolické víry pro něho bylo prostě krokem vpřed. Jeho zkušenost v anglikánské církvi se ukázala jako příliš úzká ve srovnání s pravdou, kterou uchovává katolická církev. Katolická církev tuto pravdu samozřejmě nevlastní. Je to pravda, která plyne z přítomnosti Pána, Jeho Ducha ve svátostné skutečnosti církve.
Kardinál John Henry Newman je myslitelem, který měl nesmírný vliv na rozvoj církve ve 20. století. Ne náhodou je považován za předchůdce II. Vatikánského koncilu, připomíná profesor Morrone.
„Důvodů je mnoho. Já bych poukázal na jeden z nich: docenění laiků, jejich vnímání víry, sensus fidei. Prostí lidé vnímají víru způsobem, který není racionálně uchopitelný. Newman uznává působení Ducha svatého ve všech věřících. Je tu samozřejmě také magisterium, apoštolské učení, které potvrzuje pravdivost našeho vnímání víry. Další aspekt, v němž Newman anticipuje II. vatikánský koncil, je otevřenost světu. Ten, kdo ví, že ho osvěcuje pravda víry, totiž Ježíš sám, ten se nebojí konfrontace se světem, nemá strach z otázek, které staví svět. Newman vedl neustálý kritický dialog se společností své doby a totéž najdeme posléze na koncilu, v konstituci Gaudium et spes.“
(job)
odeslat článek
vytisknout článek
