Nový portál Vatikánského rozhlasu

Připravil jsem promluvu, kterou vám rozdají, takže si ji můžete v klidu přečíst a promeditovat, ale nyní bych vám chtěl říci něco od srdce.

Čtení z první knihy Královské přináší pobídku k odvaze, adresovanou Jozuovi: »Chovej se statečně!« (1 Král 2, 2b-3). K následování Krista je vždycky třeba trochu odvahy. Je pravda, že tu nejtěžší práci koná Pán, ale je zapotřebí odvahy nechat Jeho, aby jednal. Na mysl mi přichází jeden obraz, který mi byl v kněžském životě velikou pomocí. Dvě sestry, jedna mladičká, druhá stařenka, kráčející spolu z chóru, kde se modlili nešpory, do refektáře. Stařenka šla s námahou, byla skoro chromá. Mladá se jí snažila pomoci, ale stařenka byla nevrlá. Říkala: „Nedotýkej se mne nebo upadnu!“ Ví Bůh, ale zdá se, že nemoc učinila stařenku poněkud nervózní. Ale ta mladá ji doprovázela vždy s úsměvem. Nakonec došli do refektáře, a mladá chtěla stařence pomoci. Ta jí však řekla: „Ne, au, ubližuješ mi!“, ale nakonec usedla. Mladá sestra zajisté měla chuť poslat ji k šípku, ale usmívala se, brala chléb a podávala jí ho. Není to pohádka, ale skutečný příběh. Tou stařenkou byla sestra od sv. Petra a mladou Terezie od Dítěte Ježíše.

Je to skutečný příběh, který odráží kousek komunitního života a ukazuje ducha, ve kterém lze v komunitě žít. Láska v maličkých i velkých věcech. Ta mladá si mohla říci: „Zítra půjdu za představenou a řeknu jí, aby mi přidělila někoho jiného, protože s touto stařenkou to nezvládám.“ Nepřemýšlela tak. Věřila v poslušnost: „Poslušnost mi dala tuto práci a budu ji konat.“ Silou poslušnosti a vytříbenou láskou konala tuto práci. Vím, že vy všechny, klauzurní sestry, jste přišli, abyste byli blízko Pánu a ve snaze o dokonalost, ale cesta dokonalosti spočívá v těchto nepatrných krůčcích na cestě poslušnosti. Maličké kroky dobročinnosti a lásky. Maličké kroky vypadají jako nic, ale táhnou a „zotročují“ Boha; jsou to tenká vlákna, která „uvězňují“ Boha. To si myslela ona mladá sestra: vlákénka „spoutávají“ Boha, provazy lásky, kterými jsou drobné skutky milosrdné lásky. Jsou malé, maličké, protože naše malá duše nemůže činit velké věci.

Buď odvážná! Odvaha činit malé krůčky. Je to odvaha věřit, že skrze moji nepatrnost, je Bůh šťastný a nesu spásu světu. Někdo řekne: »Já si ale myslím, že je třeba změnit řeholní život, učinit jej dokonalejším, bližším Bohu, a proto chci být převorkou a věci měnit!« - Neříkám, že si to některá z vás přeje. Ďábel se však vemlouvá do těchto myšlenek! Chceš-li změnit nejen klášter, nejenom řeholní život – změnit a zachraňovat s Ježíšem – je třeba  začít se zachraňováním těmito malými skutky lásky a sebezáporu, které spoutávají Boha a přinášejí mezi nás.

Vraťme se k příběhu té mladičké a té stařenky. Jednoho večera, když šly zase z chóru do refektáře na večeři – vyšly o deset minut dříve, aby pomaličku došly do refektáře – uslyšela Terezie zdálky krásnou hudbu k tanci. A pomyslela na rodinnou slavnost... možná svatbu, narozeniny... Přemýšlela o té hudbě a o tom všem... A pocítila možná, že by bylo krásné tam být, nevím...  Vzápětí však rozhodně pověděla Pánu, že by nikdy nevyměnila světskou slavnost za jediný z těchto nepatrných skutků lásky vůči oné stařence. To ji činilo šťastnější než všechny tance na světě.

K vám nepochybně přichází mondénnost mnoha skrytými formami. Umějte rozlišovat spolu s představenou a kapitulou ony zesvětšťující hlasy, aby nevstoupily k vám do klauzury. Mondénnost není klauzurní sestra, chodí si po svých a vyvádí ven z klauzury. Když tě napadají světské myšlenky, zavři dveře a mysli na malé skutky lásky, které zachraňují svět. Terezie raději opatrovala stařenku a činila pokroky.

To co vám nyní řeknu, neříkám proto, abych vás děsil, ale je to skutečnost, protože to řekl Ježíš, a dovolím se to říci také. Každá z vás musela o vstup do klauzury zápasit, prokazovat mnoho dobra a zvítězit, přemoci světského ducha, přemoci hřích, přemoci ďábla. Možná, že v den vstupu do konventu, zůstal ďábel před bránou smutný: »Ztratil jsem duši«, řekl si a odešel. Ale pak se šel poradit s jiným, chytřejším ďáblem, který mu řekl: »Měj strpení.« To je obvyklý postup démona. Říká to Ježíš (Mt 12,43-45): když démon opustí duši a odejde, vrátí se po čase spolu se sedmi horšími než je sám a budou chtít vejít. „Zdvořilí“ ďáblové, slušně zazvoní a prosí o to či ono, až je jim dovoleno vejít. Jsou to zdvořilí démoni. Vejdou dovnitř, předělají tě, a konec takového muže či ženy, říká Ježíš, je horší než začátek. Nevšimla sis, že to byl zlý duch? - „Ne. Byl tak laskavý, tak hodný! Ale teď už toho mám dost a odcházím domů.“ Už je však pozdě, nechalas jej do svého srdce zajít příliš daleko. Nevšimla sis, nemluvila jsi s převorkou, nemluvilas na kapitule nebo s některou ze sester v komunitě?

Pokušitel nechce být odhalen. A proto se převléká za ušlechtilého a zdvořilého, někdy i za otce spirituála.. někdy. Prosím tě sestro, když slyšíš něco divného, hned o tom mluv. Vyjev to. Kdyby Eva včas šla za Pánem a řekla mu: »Ten had mi řekl to a to, co Ty si tom myslíš?« Kdyby o tom byla promluvila včas! Eva však nemluvila, a nastala pohroma. Dávám vám tuto radu: Mluvte ihned, když vám něco odnímá klid. Neříkám hned pokoj, ale ještě ten klid předtím a potom pokoj. To pomáhá, to je obrana, kterou máte v komunitě. Jedna pomáhá druhé a vytváříte společnou hráz na obranu svatosti, na obranu Boží slávy, na obranu lásky, na obranu kláštera. „My se však chráníme před zesvětštěním dobře, bráníme se před ďáblem dvojitou mříží a mezi nimi záclonou. Mříž ani záclona neuchrání před zesvětštěním. Mohly byste mít sto záclon. Je zapotřebí lásky, modlitby, lásky k prosbě o včasnou pomoc, naslouchání sestrám, naslouchání převorce. A k Pánu se modlit: „Pane, je pravda to, co slyším v nitru, to co mi říká had? Je to pravda?“. Mladá Terezie, jakmile v sobě něco takového  slyšela, mluvila o tom s převorkou, která ji neměla zrovna v lásce. „Jak mám jít za převorkou, když se na mne zubí, kdykoli ji vidím!“ Ano, jdu za převorkou, protože ona je pro mne Ježíš. „Ale, otče, převorka není dobrá, je špatná.“ To přenech Pánu, pro tebe je převorka Ježíšem. „Ale, převorka je už trochu stará, už jí to dobře nemyslí...“ Přenech to kapitule. Jestli to chceš říci, řekni to na kapitule, ale ty jdi za převorkou, protože je to Ježíš. Transparentnost srdce především! Rozmluva vždycky vítězí.

A tato Terezie, která věděla, že je nesympatická převorce, šla přesto za ní. Je to pravda. Nutno uznat, že ne všechny převorky mají Nobelovu cenu za sympatičnost! Ale jsou Ježíšem! Cesta poslušnosti podrobuje lásce, podbrobuje nás lásce.

Terezie se později roznemohla. Postupně na ni dolehla nemoc, a měla dojem, že ztratila víru. Tato chudinka, která dovedla ve svém životě posílat pryč „zdvořilé“ ďábly, nevěděla ve chvíli smrti, co si počít s tímto démonem, který kroužil kolem. Říkala: „Vidím, že krouží a krouží...“ To je temnota posledních dnů, posledních měsíců života. Pokušení, duchovní zápas a cvičení v lásce nikdy nechodí do penze. Musíš bojovat až do konce. Až do konce. I v temnotě. Ona si myslela, že přišla o víru! A volala sestry, aby ji kropily svěcenou vodou a přinesly jí posvěcené svíce... Boj je v klášteře až do konce. Ale je krásný, protože tento zápas – nelítostný, leč krásný – je-li pravdivý, nepřipravuje o pokoj.

Tento papež – řeknete si - je trochu folklóristický, protože místo toho, aby k nám mluvil o teologických věcech, mluví k nám jako k holčičkám. Kéž byste byli všechny v duchu holčičkami. Kéž by! V té dimenzi dětství, kterou má Pán tolik rád. Ale abych se vrátil k Tereziině příběhu. Tato Terezie nyní provází jednoho starce. A o tom chci vydat svědectví. Chci dosvědčit, že mne provázela a provází na každém kroku. Učila mne chodit. Někdy jsem trochu nevrlý, to je pravda a pošlu ji pryč jako ona starší spolusestra. Někdy naslouchám, někdy mi bolesti nedovolují slyšet dobře. Ale je to přítelkyně věrná. Proto jsem k vám nechtěl mluvit o teoriích. Chtěl jsem k vám promluvit o své zkušenosti s touto světicí a říci vám, čeho je schopna a po jaké cestě dojít svatosti.

Vpřed a s odvahou!“

Přeložil Milan Glaser