Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři v episkopátu!

Děkuji, pane kardinále, za Vaše slova na uvítanou, pronesená jménem všech bratří. Potěšilo mne také, že jste těmito slovy ukázal, jak se poslání, které jsme na sebe v životě vzali, odehrává uprostřed protivenství. Bohatá země se spoustou chudoby; kultura a moudrost zděděná po předcích, kteří nás učí vážit si života a důstojnosti člověka, ale také nerovnost a korupce. Úkol pastýře je obtížný za těchto okolností a za těchto nerovností. Pastýři hrozí, že půjde na jednu stranu a nechá ty druhé. A také pokud jde o korupci. Neříkám, že pastýř je zkorumpovaný, ale hrozí, že si řekne: »Udělám toto dílo a pak tamto«, a stane se z něho podnikatel. Anebo přistoupí na tu či onu směnu a dobrý pastýř se ušpiní korupcí. To se ve světě stává. Mějte oči otevřené.

„Rozsévač pokoje a naděje“ - téma, zvolené pro tuto návštěvu, může být chápáno jako ozvěna poslání, jež nám bylo svěřeno. Jsme totiž rozsévači, a kdo rozsévá, činí tak v naději, spoléhaje na svoji námahu a své osobní nasazení, ale s vědomím, že je mnoho faktorů, jež musí přispět, aby setba vzklíčila, vzrostla, stala se klasem a nakonec hojným zrnem. Unavený a starostlivý rozsévač neklesá na mysli. Toto slovo nás musí neustále provázet, jak v činném, tak kontemplativním životě, jako jsme to viděli dnes [na setkání s klauzurními sestrami – pozn. překl.]: buďte odvážní, buď mužem odvážným. Odvaha. Znavený a starostlivý pastýř se nevzdává se a tím méně svoje pole spálí, když se něco nedaří. Umí čekat, důvěřuje; bere na sebe zklamání svojí setby, avšak pole, jež bylo svěřeno jeho péči, nikdy nepřestává mít rád. A kdyby takové pokušení měl, neuteče pryč, aby ho svěřil někomu jinému.

Rozsévač zná svoji zem, „dotýká se“ jí, „cítí“ ji a připravuje, aby ze sebe mohla vydat to nejlepší. My biskupové jsme k obrazu Rozsévače povoláni sít semena víry a naděje v této zemi. Za tím účelem musíme rozvinout „čich“, který nám umožní lépe ji poznat, a také objevit to, co kompromituje, překáží či škodí setbě. Čich pastýře. Pastýř může být velmi inteligentní, může mít akademické tituly, účastnit se mezinárodních sympozií, vědět všechno, studovat všechno, a také být dobrým člověkem, avšak postrádá-li tento čich, nikdy nebude moci být dobrým pastýřem. Proto „pastýři, zatímco zohledňují přínos různých věd, mají právo vyslovit názory na všechno, co se týká lidského života, neboť úkol evangelizace implikuje a vyžaduje integrální povznesení lidské bytosti. Již nelze tvrdit, že náboženství se musí omezovat na sféru soukromí a že existuje jenom proto, aby připravovalo duše na nebe. Toto je pravda, kterou nám zanechalo neoliberální osvícenství, jež pracovalo pro lid, všechno pro lid, ale nic spolu s lidem! Bez vztahu k lidu, bez čichu... Pravý pastýř je však uprostřed lidu, pohroužen mezi lidmi v lásce ke svému lidu, protože rozumí. Víme, že Bůh si přeje štěstí svých dětí také na této zemi, i když jsou povolány k plnosti věčné, protože on všechno stvořil a hojně »poskytuje k užívání« (1 Tim 6,17) všem. Z toho plyne, že křesťanská konverze požaduje, abychom se stále znovu zabývali »vším, co se týká sociálního řádu a dosažení obecného blaha«. Proto od nás nikdo nemůže žádat, abychom náboženství odsouvali do soukromé sféry jednotlivců bez jakéhokoli vlivu na život společnosti a národa, abychom si nedělali starosti o zdraví institucí občanské společnosti a nevyjadřovali se k událostem, které občany zajímají“ (Evangelii gaudium, 182-183). Pastýř je mezi lidem. Pastýř umí naslouchat jazyku lidu, pastýř pomazaný lidem, kterému slouží a jehož je služebníkem.

Vím, že je mnoho důvodů k obavám a že nosíte v srdci také odpovědnost bdít nad důstojností svých bratří, kteří se dožadují zrodu solidárnější a prosperující země, vybavené pevnými a stabilními institucemi. Může pastýř, který je hoden toho jména, zůstat lhostejný k výzvám, kterým čelí jeho krajané všech sociálních kategorií nezávisle na náboženské příslušnosti? Může pastýř Ježíšova stylu zůstat lhostejný k životu těch, kteří mu byli svěřeni?

Prorocká dimenze související s posláním církve vyžaduje všude a vždycky rozlišování, které je obvykle nesnadné. V tomto smyslu je neustálou výzvou zralá a nezávislá spolupráce mezi církví a státem, protože nebezpečí koluze nikdy není daleko, zejména vytratí-li se nám „evangelní štiplavost“, ke které jsme povoláni. Budeme-li vždycky naslouchat tomu, co Duch bez ustání říká církvím (srov. Zj 2,7), budeme s to uniknout nástrahám a uvolnit evangelní kvas pro plodnou spolupráci s občanskou společností při hledání obecného dobra. Rozpoznávacím znamením tohoto rozlišování bude, zda hlásání evangelia zahrne vaši starost o všechny formy chudoby, nejenom „to, aby se všem zajistila obživa či »co je k životu nezbytné«, ale také blahobyt a prospěch lidí v nejrůznějších kulturních oblastech. Jde zde o výchovu, přístup ke zdravotní péči a zejména o práci, protože svobodnou, tvořivou, odpovědnou a solidární prací lidská bytost vyjadřuje a rozvíjí důstojnost svého života. Spravedlivá mzda umožňuje náležitý přístup k dalším dobrům určeným obecnému užití“ (Evangelii gaudium, 192).

Obhajoba lidské osoby je další dimenze našeho pastoračního závazku. Abychom byli pastýři podle Božího srdce, musíme být prvními, kdo hlásají evangelium chudým: „Nesmí o tom být pochybnosti a ani neexistují žádná vysvětlení, která by oslabovala toto tak jasné poselství. Dnes i  vždycky jsou chudí přednostními adresáty evangelia a evangelizace, která se  nezištně obrací právě k  nim, je znamením Království, které přinesl Ježíš. Je třeba bez okolků prohlásit, že mezi naší vírou a chudými je nedělitelné pouto. Nikdy je nenechávejme samotné!“ (tamt. 48). Jinými slovy máme zvláštní povinnost být nablízku chudým, marginalizovaným, maličkým a chránit je;  v tomto kontextu vystupuje také zvláštní pozornost ke všemu, co se týká dětí a zranitelných osob, pedofilie a sexuálního zneužívání, obětí dnešní odpisové kultury. Mondénnost vnesla odpis do sociálních a rozvojových programů jako možnost. Odpis pro ty, kdo přicházejí nas svět, i pro umírající k urychlení odchodu.

Toto obrovské pole je nejenom čištěno a tříbeno prorockým duchem, nýbrž čeká na setbu konanou s křesťanskou trpělivostí a s vědomím, že celý proces nemáme pod kontrolou ani za něj nezodpovídáme. Pastýř, který rozsévá, se nesnaží všechno kontrolovat. To nejde. Rozsévač nechodí denně okopávat půdu, aby viděl, zda semeno roste. Pastýř se vyhýbá kontrolování - pastýři-kontroloři neumožňují růst. Pastýř dává prostor iniciativám, nechává čas růstu – ne všichni rostou stejnou dobu - a neusiluje o uniformitu, která je bez života. Život je rozmanitý, každý má svůj způsob bytí, růstu i osobního bytí. Uniformita není křesťanská cesta. Pravý pastýř nemá nerozumné nároky, neznevažuje zdánlivě nejhubenější výsledky. Řekne: »Tentokrát to yvšlo tak.. kupředu, klid! Příště bude lépe.« Vždycky dovede přijmout výsledky, jež přijdou. Dovolte mi rozdělit se s vámi obraz, který mi přichází na mysl, když přemýšlím o pastýřově životě. Pastýř musí brát život, odkud přichází a s takovými výsledky, jaké přijdou. Pastýř je jako fotbalový brankář. Chytá míč, kam přiletí. Umí se hýbat, dovede předvídat realitu, která přijde. Potom věci napravuje, ale momentálně bere život, jak přijde. Taková je pastorační láska. Toto je věrnost evangeliu, která nás sbližuje s Božím lidem, počínaje našimi nejbližšími bratry kněžími, kteří od nás mají dostávat zvláštní péči.

Pastýř musí být nablízku Bohu, svým kněžím a lidu. To je trojí pastýřova blízkost. Blízkost Bohu v modlitbě. Nezapomínejme, že když apoštolové „vynalézají“ jáhny – mluvil jsem o tom mnohokrát – Petr vysvětluje tento vynález slovy: Nám [apoštolům] »modlitba a služba slova« (Sk 6,4). Prvním úkolem pastýře je modlitba. Každý z vás ať se ptá: modlím se? Kolik? Jak? To je blízkost Bohu. Potom blízkost ve vztahu ke kněžím, kteří nejbližší z blízkých biskupa. Jeden kněz řekl: „Volal jsem biskupovi. Sekretářka vzala telefon a řekla mi, že tři měsíce není místo pro schůzku.“ Jako bratr radím: zjistíš-li, že ti volal nějaký kněz, ještě tentýž den, maximálně druhý mu zavolej. Možná nebudeš mít čas jej přijmout, ale zavolej mu. A ten kněz bude vědět, že má otce! A třetí blízkost se týká lidu. Pastýř, který se straní lidu, ztrácí lidový čich, a skončí jako monsignor, dvorský funkcionář. Papežský dvůr je důležitý, ale nakonec je vždycky dvorem. To je na nic.

Před nějakým časem jsem se s italskými biskupy podělil  o starost, aby naši kněží mohli nacházet ve svém biskupovi postavu staršího bratra a otce, který je na cestě povzbuzuje a podporuje (Promluva k Italské biskupské konferenci, 20. května 2019).  Duchovní otcovství pobádá biskupa, aby nečinil ze svých kněží sirotky, nedotýkal se jenom dveří, které všem kněžím otevírá, ale také jim šel vstříc a doprovázel je, když procházejí těžkostmi.

Uprostřed radostí a těžkostí vlastních služebnému kněžství mají ve vás, drazí biskupové, nacházet kněží vždy ochotné otce, kteří vědí, jak povzbudit a podpořit, dovedou ocenit snahy a sledovat možné pokroky. Druhý vatikánský koncil k tomu formuloval zvláštní postřeh: Biskupové „mají zvláštní láskou vždycky zahrnovat kněze, neboť ti přejímají příslušnou část jejich úkolů a starostí a denní namáhavou prací je horlivě plní; mají je považovat za syny a přátele (srov. Jan 15,15). Ať se snaží ochotně jim naslouchat, s důvěrou se s nimi stýkat, a tak rozvíjet všechnu pastorační činnost v celé diecézi“ (Christus Dominus, 16).

Péče o zemi v sobě zahrnuje také trpělivé očekávání procesů. Pastýř umí čekat a ve chvíli sklizně doceňuje také kvalitu pracovníků. To vám jakožto pastýřům ukládá naléhavou povinnost doprovázet a rozlišovat zejména v povoláních k zasvěcenému životu a kněžství to, co tvoří základ, zaručující jejich autenticitu. A tady vám radím, dejte si pozor. Nenechte se oklamat nezbytností a počty. Říci si: „Potřebujeme kněze, a proto přijmu povolání bez rozlišování.“ Nevím, u vás to asi nebude tak běžné, protože máte povolání a máte tedy určitou svobodu rozlišovat pozvolna, ale v některých evropských zemích je politováníhodné, že nedostatek povolání nutí biskupa brát je kdekoli, aniž by bral zřetel na jejich minulý život. Přijímají muže, kteří byli „vyloučeni“ z jiných seminářů či řeholních komunit pro nemorálnost či jiné nedostatky. Buďte prosím pozorní. Nenechte mezi stádce vstoupit vlka. Žeň je hojná a Pán, který si nemůže přát jiné než opravdové dělníky, se nedá omezovat ve způsobech povolání a podněcování velkodušného životního sebedarování. Právě formace kandidátů ke kněžství a zasvěcenému životu má zajistit zrání a očišťování úmyslů. V této souvislosti bych proto v duchu apoštolské exhortace Gaudete et exsultate chtěl zdůraznit, že základním povoláním, bez něhož ta ostatní nemají smysl, je povolání ke svatosti, a tato „svatost je nejkrásnější tvář církve“ (č.9). Cením si proto vašeho úsilí zajišťovat formaci autentických a svatých dělníků na hojné žni Pánova pole.

Dále bych rád podtrhul jeden postoj, který se mi nelíbí, protože není od Boha, a tím je rigidita. Dnes jsou v módě - nevím, jak tady, ale v jiných částech světa – rigidní lidé. Mladí kněží, ale rigidní, kteří chtějí možná zachraňovat, nevím, ale zaujímají rigidní a někdy - s prominutím - muzeální postoj. Mají strach ze všeho, jsou rigidní. Mějte se na pozoru a vězte, že za každou rigiditou jsou velké problémy.

Toto úsilí musí zahrnout také rozsáhlý svět laikátu; také laici jsou posláni ke žni, jsou povoláni podílet se na tomto výlovu, dávat v sázku svoje sítě a svůj čas v „mnohostranném apoštolátu jak v církvi, tak ve světě“ (Apostolicam actuositatem, 9). Celým svým rozsahem, svojí problematikou a svými změnami představute svět specifické pole apoštolátu, kde jsou povoláni velkodušně a odpovědně pracovat a přinášet tam kvas evangelia. Proto bych vám chtěl blahopřát ke všem iniciativám, které jako pastýři přijímáte pro formaci laiků, aby nezůstali samotní ve svém poslání být solí země a světlem světa a přispívali k přeměně společnosti a církve na Madagaskaru. A prosím vás, neklerikalizujte laiky. Laici jsou laici. Ve své předchozí diecézi jsem slyšel takovéto nabídky: „Pane biskupe, mám ve farnosti skvělého laika, která je činný, všechno organizuje... uděláme z něho jáhna?“ Nechej ho tam, nenič mu život, nechej ho laikem. Ohledně jáhnů: právě oni trpí často pokušením klerikalismu, myslí, že by měli být kněžími či biskupy... Ne! Jáhen je strážcem služby v církvi. Prosím, nedržte jáhny u oltáře. Ať pracují venku, ve službě. Mají-li poslání křtít, ať křtí, dobře, ale ve službě. Nedělejte nevyvedené kněze.

Drazí bratři, všechna tato odpovědnost na Božím poli nás musí podněcovat, abychom měli srdce i mysl otevřené, zaháněli strach, který nás zamyká, a přemáhali pokušení izolovat se: bratrský dialog mezi vámi je důležitý, jakož i sdílení darů a spolupráce mezi místními církvemi Indického oceánu je cestou naděje. Dialog a spolupráce. Podobnost pastoračních výzvání, jakými je ochrana životního prostředí v křesťanském duchu nebo problém imigrace, vyžaduje společnou reflexi a součinnost širokého rozsahu k efektivnímu přístupu.

Vaším prostřednictvím bych chtěl nakonec pozdravit zvláště kněze, řeholníky a řeholnice, kteří jsou nemocní či nemohoucí z důvodu stáří. Každý z vás, ať se ptá: navštěvuji je? Prosím vás předejte jim moje sympatie a ujištění, že jim jsem nablízku modlitbou, laskavě se o ně starejte a podporujte  je v tomto jejich krásném přímluvném poslání.

Tuto katedrálu opatrují dvě ženy: v kapli spočívají ostatky bl. Victorie Rasoamanarivo, která dovedla prokazovat dobro, hájit a šířit víru v obtížných dobách; a především je tu znázorněna Panna Maria, která pažemi rozpjatými směrem k údolím a vrchům, jako by objímala všechno. Prosme ji, aby stále rozšiřovala naše srdce, učila nás soucitu, majícímu původ v mateřském lůně a vnímanému ženou a Bohem ve vztahu k těm, kdo jsou na zemi opomíjeni, a pomáhala nám rozsévat pokoj a naději.

A vám na znamení své srdečné a věrné podpory uděluji jako bratr svoje požehnání, do něhož zahrnuji všechny vaše diecéze.

Prosím vás, nezapomeňte se modlit za mne a vést k modlitbě za mne!

Přeložil Milan Glaser