Vatikán. Problém zneužívání v církvi, který se týká rovněž řeholnic, se nevyřeší ze dne na den. Ovšem ani tím, že na náměstí sv. Petra pověsíme stovku kněží, kteří se jím provinili. Problémy v životě se totiž řeší vyvoláním procesů, nikoli obsazením prostorů, prohlásil dnes papež František při audienci pro účastnice XXI. plenárního shromáždění Mezinárodní unie řeholních představených. Více než 800 zástupkyň ženských řeholních společenství z 80 zemí jedná v Římě v těchto dnech (6.-10.5.) pod mottem „Rozsévačky prorocké naděje“.
„Zneužívání řeholnic je vážný problém, jsem si ho vědom a z informací, které přicházejí, jsme s ním tady v Římě obeznámeni. Nejde jenom o pohlavní zneužití, nýbrž o zneužití moci a svědomí. Musíme proti tomu bojovat, stejně jako proti řeholním služkám. Služba ano, služky ne. Prosím, pomáhejme si v tom navzájem, nelze to zakazovat, když představená s něčím takovým souhlasí. Ať řeholnice pracují v úřadech, na nunciaturách jako administrátorky, ale nikoli jako domácí síla. Jestliže chceš dělat hospodyni, pracuj jako sestry z kongregace otce Perneta, jako ošetřovatelka nebo hospodyně v domech nemocných lidí, tam ano, protože to je služba. Služku ale nedělej.“
Řekl mimo jiné papež ve své promluvě. Po ní asi čtyřicet minut odpovídal na pět otázek z pléna. Jako první se zeptala jedna matka představená z Německa, která předeslala, že mluví jménem „žen, které by chtěly sloužit Božímu lidu, avšak s týmiž právy“. „Doufáme – prohlásila – že najdeme odpověď na otázku po roli žen v církvi nejenom na historické a dogmatické bázi. Určitě potřebujeme tyto prameny Zjevení, ale potřebujeme Ježíšovu sílu a Ježíšův způsob chování vůči ženám. Jaké odpovědi můžeme na tyto otázky nalézt dnes v 21. století?“
„Je pravda, jak říkáte, že církev není jenom Denzinger, tedy příručka věroučných dějinných definic. Církev se však vyvíjí ve věrnosti Zjevení. Nemůžeme změnit Zjevení. Je však pravda, že Zjevení se rozvíjí v čase. Jsme to my, kdo během času chápeme víru lépe a lépe. Způsob, jakým chápeme víru dnes, po Druhém vatikánském koncilu, je jiný než ten před Druhým vatikánským koncilem. Proč? Protože vědomí a chápání se rozvíjí. To není novota, protože to je samotná povaha Zjevení. Zjevení je svojí povahou neustálým pohybem sebeobjasňování. Týká se to i mravního svědomí. Například dnes jsem jasně řekl, že trest smrti je nepřijatelný, nemorální, ale před padesáti lety se to tak neříkalo. Změnila se církev? Nikoli. Rozvinulo se mravní svědomí. Toto je rozvoj. A tak to chápali otcové církve. V 5. století to krásně vyjádřil Vincent Lerinský. Říká o vědomí víry: ut annis consolidétur, dilatetur tempore, sublimétur aetate, tedy roste s průběhem let, nemění se, ale roste, a s časem se rozvíjí. Lépe se chápe a vypíná do výšin. Vidím-li, že dnešní myšlenka souvisí se Zjevením, pak je to dobře, ale jde-li o něco cizorodého, co není ve Zjevení, včetně oblasti mravů, tedy neodpovídá-li morálce, pak je to špatně. Proto musíme ve věci diakonátu hledat, co bylo na počátku Zjevení, a bylo-li tam něco, tak to nechat růst a vyrůst. Pokud tam nebylo nic, a Pán toto ministerium pro ženy nezamýšlel, pak nic. [...] Na začátku jsem udělal žertovnou poznámku, že jste pozměnily svůj hábit a zničily tak zasvěcený život! Vůbec ne. V dialogu se světem každá řeholní kongregace vidí, jak nejlépe vyjádřit své vlastní charisma. Kongregace, která nemá svůj vlastní hábit, není horší ani lepší. Každá přijala svoje rozhodnutí. A tady se dostávám ke klíčovému slovu: rozlišování. Potřebujeme rozlišovat. Není všechno bílé nebo černé, ani šedé. Všechno je na cestě, všechno se ubírá po cestě. Kráčejme však cestou správnou, cestou Zjevení. Nemůžeme jít jinou cestou. I když jsem neodpověděl na všechny odstíny, jež zazněly v dotazu matky představené, myslím, že taková je odpověď. Nepomohou jenom věroučné definice z dějin, ale nemůžeme překročit Zjevení a věroučné (dogmatické) vysvětlení. Jsme katolíci. Pokud chce někdo založit nějakou jinou církev, je svobodný, leč...“
Poznamenal Svatý otec v odpovědi na jednu z otázek, které mu ve Vatikáně tento pátek kladly členky Mezinárodní unie ženských řeholních představených.
Papež dále vyzdvihl mateřství řeholnic a jejich ženskou blízkost lidským slabostem, křehkosti a omezením. Jak řekl, nejedná se o jakousi sociální dobročinnost, nýbrž teologický akt, neboť se navrací do bodu, kdy se Bůh dotkl ženy, vtělil se a vzal na sebe lidskou porušitelnost.
„Kolikrát se vy, představené, musíte dotýkat slabostí svých sester. Nesete na bedrech křehkost vaší komunity a její utrpení. Mluvíte s řeholnicí, která by chtěla odejít, s jinou, které se v řeholním životě nedaří, musíte vstoupit do jejího srdce, pomoci k další cestě. Je to služba křehkosti, která nás nicméně nemá děsit, protože se v ní zrcadlí Pánovo vtělení. A přitom být stále matkou a služebnicí. My, muži, snad můžeme být služebníky, matkami však nikoli, nanejvýš otci. Mateřství církve a mateřství Matky Boží se plně odrážejí v zasvěcené ženě – částečně také v matce rodiny, ale nejplněji v zasvěcené ženě. Kdo pohlédne na řeholnici, spatřuje církev a Marii, a to v křehkosti, protože zasvěcená žena, aniž by porodila vlastní dítě, je matkou křehkosti“.
Třetí tazatelka poukázala na stále trvající rozdělení mezi křesťany a zapojení řeholnic v mezináboženském dialogu. Římský biskup v odpovědi zdůraznil trojí rozměr ekumenismu – mučednický („ekumenismus krve“), charitivní („ekumenismus chudých“) a modlitební („modlit se za sebe navzájem, ale také spolu“).
„V mezináboženském dialogu hledejte existující společné hodnoty. Například úcta k novorozencům a nenarozenému životu, jakou mají muslimové, je něco nádherného.“
Vnímavost zasvěcených žen se pozitivně projevuje rovněž v inkulturaci víry, kupříkladu v oblasti liturgie, pokračoval papež s odkazem na blížící se všeamazonskou synodu. V odpovědi jihosúdánské řeholnici, která děkovala za nedávnou duchovní obnovu politických vůdců této země ve Vatikánu, a dožadovala se obsazení prázdných biskupských stolců ve své zemi, František řekl:
„Jmenování biskupů je jedním z nejdůležitějších úkolů. Nikoli pokaždé dokážeme najít vhodné kandidáty, musí se na ně čekat, ale aspoň mohu říci, že se budeme modlit za to, aby se takoví dobří biskupové našli. Existují totiž také lidské vady – někdo je třeba dobrý kněz, ale nemůže dělat biskupa, protože mu schází určitý rozměr osobnosti, anebo nerozvinul nějaký jiný...Vyhledat kandidáta není jednoduché a musíme tento proces doprovázet v modlitbě. Do Jižního Súdánu už jsem téměř odcestoval s canterburským arcibiskupem, ale nakonec to nebylo možné. S anglikánským primasem jsme si slíbili, že se tam vypravíme spolu. Možná letos – opakuji možná, tedy není to slib, až pojedu do Mozambiku, Madagaskaru a na Mauricius, dozraje čas k tomu, abych se zastavil také v Jižním Súdánu. Nosím tuto zemi v srdci a chtěl bych ji navštívit. Rád bych vám o Jižním Súdánu řekl něco pěkného – když se tato země dostala do bezvýchodné situace, dostali tamní političní představitelé pozvánku k dvoudenní duchovní obnově ve Vatikánu, na kterou skutečně přijeli. Během těch dní obědvali ve společné jídelně, kam také chodím na oběd. Sledoval jsem, jak tito váleční rivalové společně jedí u jednoho stolu, tiše, jako novicové. Obědvali mlčky, protože přemýšleli o meditacích, které jim postupně přednášeli katolický, episkopální a anglikánský kněz. Žádný jiný národ se k něčemu takovému neodhodlal, pouze oni, to se cení. V duchu jsem si tehdy pomyslel: Pane, pokud našli odvahu k takovému svědectví, ke společné duchovní obnově, dej jim možnost, aby tak pokračovali dál!“
Než se papež v pátek rozloučil s devíti sty řeholnicemi, které se v Římě účastnily plenárního shromáždění Mezinárodní unie řeholních představených, přislíbil, že bude prvním mužským pozorovatelem na jejím příštím zasedání. Pouze tak totiž zachytí jemné odstíny, které jakákoli závěrečná zpráva nemůže zohlednit.
„Beru toto pozvání vážně a pokud budu živ, přijdu mezi vás. Jinak to připomeňte mému nástupci“!
(RaVat)
odeslat článek
vytisknout článek
