Nový portál Vatikánského rozhlasu

Provolávání při vjezdu do Jeruzaléma a Ježíšovo ponížení. Nadšený jásot a zavilá zášť. Toto dvojí tajemství každoročně provází začátek Svatého týdne ve dvou charakteristických momentech této bohoslužby: procesí s palmovými a olivovými ratolestmi a pak slavnostní přednes Pašijí.

Nechme se strhnout těmito úkony, které oživuje Duch svatý, abychom dosáhli toho, oč prosíme v modlitbě, totiž s vírou následovat svého Spasitele na Jeho cestě a neustále mít na paměti velkolepé  učení Jeho umučení jakožto vzor života a vítězství nad zlým duchem.

Ježíš nám ukazuje, jak čelit těžkým chvílím a záludným pokušením a uchovat si v srdci pokoj, který nevyčleňuje, není netečný ani nadlidský, nýbrž je důvěřivým odevzdáním se Otci, do Jeho vůle spásy, života a milosrdenství; během celého svého poslání odolával pokušení „konat svoje dílo“, zvolit si svůj způsob a vyvázat se z poslušnosti Otci. Od počátku, ve čtyřicetidenním zápasu na poušti až do konce při Umučení, Ježíš toto pokušení odmítá poslušnou důvěrou v Otce.

Také dnes nám při svém vjezdu do Jeruzaléma ukazuje cestu. V této události chtěl totiž ďábel, vládce tohoto světa vytáhnout svoji kartu, totiž kartu triumfalismu, a Pán odpověděl věrným setrváním na svojí cestě, cestě pokory.

Triumfalismus se snaží přiblížit cíl zkratkami, falešnými dohodami. Pokouší se nastoupit do vítězného vozu. Triumfalismus žije z gest a slov, jež neprošly výhní kříže, živí se konfrontací s druhými, které pokládá vždycky za horší, defektní a nepodařené. Subtilní formou triumfalismu je duchovní zesvětštění, které je tím největším nebezpečím, nejvíce věrolomným pokušením, jež ohrožuje církev (De Lubac). Ježíš zničil triumfalismus svým Umučením.

Pán se opravdu sdílel a radoval s lidem, s mladými, kteří jej provolávali Králem a Mesiášem. Jeho srdce se těšilo pohledem na nadšením a jásot chudých Izraele. A to až do té míry, že farizejům, kteří po něm chtěli, aby svým učedníkům zakázal provolávání, které považovali za skandální, odpověděl: »Budou-li oni mlčet, bude křičet kamení« (Lk 19,40). Pokora neznamená popření skutečnosti, a Ježíš je skutečně Mesiášem, skutečným Králem.

Současně je však Kristovo srdce na jiné cestě, která je svatá a kterou zná pouze On a Otec: cesta vedoucí od »božské přirozenosti« k »přirozenosti služebníka«, cesta ponížení v poslušnosti »až k smrti, a to k smrti na kříži« (Flp 2,6-8). On ví, že pro dosažení pravého triumfu musí udělat místo Bohu, a jediný způsob, jak udělat místo Bohu, je zřeknout se a vysvléci se ze sebe. Mlčení, modlitba a ponížení. S křížem, bratři a sestry, nelze vyjednávat; buď je přijat nebo odmítnut. Ježíš nám svým ponížením otevírá cestu víry a jde po ní před námi.

První, kdo se za Ním touto cestou vydal, byla jeho Matka Maria, první učednice. Tato Panna a svatí museli na cestě víry a Boží vůle snášet utrpení. Odpověď víry na tvrdé a bolestné životní události s sebou nese „zvláštní trýzeň srdce“ (Jan Pavel II., Redemptoris Mater, 17). Je to temná noc víry. Jedině po této noci však nastává jitro zmrtvýchvstání. U paty kříže promýšlela Maria slova, kterými jí Anděl zvěstoval jejího Syna: »Bude veliký [...] Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce« (Lk 1,32-33). Na Golgotě se Maria ocitá před úplným popřením onoho příslibu: její Syn dokonává na kříži jako zločinec. Takto byl triumfalismus, zničený Ježíšovým ponížením, zničen také v srdci Matky; oba dokázali mlčet.

Po Marii následovali Ježíše cestou pokory a poslušnosti nesčetní světci a světice. Dnes na Světový den mládeže chci připomenout množství mladých svatých a světic, zejména těch „odvedle“, jež zná pouze Bůh, který je rád představuje někdy k našemu úžasu. Drazí mladí, nestyďte se projevit svoje nadšení pro Ježíše, provolávat, že On žije a je vaším životem. Současně však nemějte strach Jej následovat cestou kříže. A když pocítíte, že od vás žádá, abyste se zřekli sebe, vysvlékli se ze svých jistot a svěřili se zcela Otci, který je na nebesích, pak se, drazí mladí, radujte a jásejte! Jste na cestě Božího království.

Nadšený jásot a zavilá zášť. Ježíšovo mlčení během jeho Umučení je působivé, přemáhá i pokušení odpovědět a být „mediální“. Ve chvílích temnoty a velkého soužení je třeba mlčet, mít odvahu mlčet, ale jen když je to mlčení mírné, nikoli zahořklé. Mírné mlčení nás ukazuje ještě slabšími a pokořenějšími, takže si démon dodá odvahy a vyjde ven. Je třeba mu čelit mlčením, „zachovat pozici“, avšak s tímtéž postojem jako Ježíš. On ví, že válka probíhá mezi Bohem a vládcem tohoto světa, a že nejde o to, abychom tasili meč, nýbrž zůstali v klidu, upevněni ve víře. Je to Boží hodina. A ve chvíli, kdy Bůh vychází do boje, je třeba nechat jednat Jeho. Naše bezpečné místo bude pod pláštěm Svaté Matky Boží. A během čekání na Pána, který přijde a utiší bouři (srov. Mk 4,37-41), podejme mlčenlivým svědectvím v modlitbě sobě i druhým »důvody naší naděje« (1 Petr 3,15). To nám bude pomáhat žít v posvátném napětí mezi památkou příslibů, realitou zášti přítomnou v kříži a nadějí zmrtvýchvstání.

Přeložil Milan Glaser