Čtení z knihy Exodus vypráví o Mojžíšovi a Miriam, sourozencích, kteří velebí Boha na břehu Rudého moře se shromážděním, které Bůh vysvobodil z Egypta. Zpívají z radosti, protože byli z těchto vod zachráněni před nepřítelem, který si usmyslel, že je zničí. Mojžíš byl v minulosti sám zachráněn z vod, a jeho sestra byla této události svědkem. Faraon totiž nařídil: „Každého (Hebreům) narozeného chlapce hoďte do řeky Nilu” (
Ex 1,22). Faraonova dcera však v rákosí Nilu nalezla košík s chlapcem, kterého nazvala Mojžíš, protože si řekla: „Vytáhla jsem ho z vody“ (
Ex 2,10). Příběh o Mojžíši zachráněném z vody je tak předobrazem záchrany celého lidu, jehož Bůh nechal projít středem Rudého Moře, které pak rozlil na jeho nepřátele.
Mnozí starověcí otcové chápali toto osvobození jako obraz křtu. Naše hříchy byli utopeny Bohem ve vodách křtu. Mnohem více než Egypt nám hrozí zotročením hřích, avšak síla božské lásky jej přemohla. Svatý Augustin (Sermone, 223E) interpretuje Rudé moře, z něhož byl zachráněn Izrael, jako znamení, které předjímá krev ukřižovaného Krista, pramen spásy. My, všichni křesťané, jsme prošli vodami křtu, a milost této svátosti zničila naše nepřátele, tedy hřích a smrt. Vytaženi z vod, dosáhli jsme svobody dětí, vynořili jsme se jako lid, jako společenství zachráněných bratří a sester a jako „spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny“ (Ef 2,19). Sdílíme základní zkušenost: Boží milost, moc Jeho milosrdenství ve svojí záchraně. A právě proto, že Bůh v nás uskutečnil toto vítězství, můžeme o tom zpívat chvály.
V životě pak zakoušíme jemnocit Boha, který nás v naší každodennosti laskavě zachraňuje z hříchu, strachu a úzkosti. Tyto cenné zkušenosti je třeba uchovávat v srdci a v paměti. Individuální zkušenosti Mojžíše se však pojí k širším dějinám, totiž ke spáse Božího lidu. Vidíme to ve chvalozpěvu, který pěli Izraelité. Začíná osobním obratem: „Hospodin je má síla a statečnost, stal se mou spásou“ (Ex 15,2), ale vzápětí vypráví o spáse celého lidu: „Ve svém milosrdenství jsi vedl lid, který jsi vykoupil“ (v.13). Kdo zpíval tuto chválu, postřehnul, že na břehu Rudého moře není sám, nýbrž je obklopen bratry a sestrami, kteří obdrželi tutéž milost a zpívají tutéž chválu.
Také svatý Pavel, jehož Obrácení dnes slavíme, zakusil sílu milosti, jež jej povolala, aby se stal z pronásledovatele apoštolem Krista. Boží milost přiměla vzápětí také jeho hledat společenství s dalšími křesťany nejprve v Damašku a potom v Jeruzalémě (srov. Sk 9,19.26-27). Toto je zkušenost nás věřících. Jak postupně rosteme v duchovním životě, lépe chápeme, že nás milost dostihuje spolu s ostatními, s nimiž je třeba ji sdílet. Když tedy pozvedám svoje díkůvzdání k Bohu za to, co mi učinil, objevuji, že nezpívám sám, protože ostatní bratři a sestry zpívají tutéž chválu.
Různá křesťanská vyznání učinila tuto zkušenost. V posledním století jsme konečně pochopili, že jsme se na břehu Rudého moře ocitli společně. Křtem jsme byli zachráněni, a chvála, kterou zpívají ostatní bratři a sestry, nám patří, protože je taky naše. Když říkáme, že uznáváme křest u křesťanů ostatních tradic, vyznáváme, že také jim se dostalo Pánova odpuštění a působí v nich Jeho milost. A přijímáme jejich bohoslužbu jako autentický výraz chvály za to, co učinil Bůh. Přejeme si proto společnou modlitbu, abychom ještě více spojili svoje hlasy. A třebaže nás rozdíly oddělují, uznáváme, že patříme k lidu vykoupených, ke stejné rodině bratří a sester milovaných jediným Otcem.
Po vysvobození se vyvolený lid vydal na dlouhou a obtížnou cestu pouští, nezřídka kolísal, ale čerpal sílu z památky spasitelského působení Boha a z Jeho neustálé přítomnosti. Také dnešní křesťané cestou potkávají mnohé těžkosti, jsou obklopeni mnoha duchovními pouštěmi, které způsobují vyprahlost naděje a radosti. Na cestě jsou i závažná nebezpečí, která ohrožují život: kolik jen bratří a sester dnes podstupuje pronásledování pro Ježíšovo jméno! Když je prolita jejich krev, třebaže patří k různým vyznáním, stávají se společně svědky víry, mučedníky, kteří jsou sjednoceni poutem křestní milosti.
Křesťané i spolu s přáteli jiných náboženských tradic čelí dnes výzvám, které snižují lidskou důstojnost: utíkají před konflikty a bídou, jsou oběťmi obchodu s lidmi a jiných moderních otroctví, trpí příkořím a hladem ve světě, který oplývá prostředky a postrádá lásku a kde nadále rostou nerovnosti. Avšak jako Izraelité během Exodu jsou křesťané povoláni uchovávat společně paměť toho, co v nich učinil Bůh. Oživováním této paměti, se můžeme navzájem podporovat a vyzbrojeni pouze Ježíšem a jemnou silou Jeho evangelia můžeme odvážně a s nadějí čelit každé výzvě.
Bratři a sestry, se srdcem naplněným radostí z toho, že tady dnes společně zpíváme chvalozpěv Otci skrze Krista, našeho Spasitele, a v Duchu svatém, Dárci života, rád bych vroucně pozdravil vás: Jeho Eminenci, metropolitu Gennadia, představitele ekumenického patriarchátu, jeho Milost Bernarda Ntahoturi, osobního zástupce canterburrského arcibiskupa v Římě, a všechny zde přítomné představitele a členy různých křesťanských vyznání. Těší mne, že mohu pozdravit také ekumenickou delegaci z Finska, s níž jsem měl to potěšení setkat se dnes dopoledne. Zdravím také studenty Ekumenického institutu v Bossey, kteří jsou na návštěvě Říma, aby prohloubili znalost katolické církve, a mladé pravoslavné a východní, kteří zde studují zásluhou Komise pro kulturní spolupráci s pravoslavnými církvemi, působící při Papežské radě pro podporu jednoty křesťanů. Společně jsme vzdali díky Bohu za to, co učinil v našich životech a našich společenstvích. Předložme nyní Bohu potřeby své i celého světa v důvěře v Něho, který svou věrnou láskou nadále zachraňuje a provází svůj putující lid.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
