Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři v biskupské službě,
Děkuji za úvodní slova arcibiskupovi Limy, kardinálovi a předsedovi biskupské konference. Přál jsem si být tady s vámi. Ještě mám v živé paměti vaši loňskou návštěvu ad limina.
Dny strávené tady mezi vámi byly velice intenzivní a útěšné. Mohl jsem vnímat a zakoušet rozmanité reálie této země, a bezprostředně sdílet víru svatého Božího lidu, což velice prospívá. Děkuji vám, že jsem mohl pocítit „dotek“ víry lidu, který vám byl Bohem svěřen.

Motto této cesty mluví o jednotě a naději. Je to nesnadný, ale zároveň podnětný program, který nás přivádí k zamyšlení nad činností svatého Turibia z Mogroveja (1538-1606), arcibiskupa hlavního města a patrona episkopátu Latinské Ameriky, příkladného „stavitele církevní jednoty“, jak to vyjádřil můj předchůdce sv. Jan Pavel II. (Promluva k peruánskému episkopátu, 2. února 1985) během svojí první apoštolské cesty do této země.

Je příznačné, že tento svatý biskup bývá znázorňován jako „nový Mojžíš“. Jak víte, ve Vatikánu je uchováván obraz, který ukazuje, jak sv. Turibius překonává dravou řeku, jejíž vody se před ním rozestupují, jako by šlo o Rudé moře, aby mohl dosáhnout druhého břehu, kde na něho čeká velká skupina domorodých obyvatel. Za sv. Turibiem jde velký zástup věřícího lidu, který následuje svého pastýře v díle evangelizace (Zázrak sv. Turibia, Vatikánská obrazárna). Tento krásný obraz je jakýsi ukazatel, na který se spolu s vámi soustředím v této refelexi. Svatý Turibius, člověk, jenž dosáhnul druhého břehu.

Spatřujeme ho ve chvíli, kdy byl pověřen odejít do této země s posláním být otcem a pastýřem. Opustil bezpečné území, aby vstoupil do zcela nového a neznámého světa plného riskantních výzev. Šel do zaslíbené země, pobízen vírou, »podstatou toho, v co doufáme« (Žid 11,1). Víra a důvěra v Pána jej tehdy a po celý život pobízely přejít na druhý břeh, kde na něho čekal Pán v početných zástupech.

1. Chtěl dosáhnout druhého břehu hledáním vzdálených a rozptýlených. Za tím cílem musel opustit výhody biskupské rezidence a neustálými pastoračními návštěvami obsáhnout území, které mu bylo svěřeno, aby byl tam, kde byl potřebný, a jak velice byl potřebný! Vydával se na setkání všemi cestami, které – podle jeho sekretáře – byly určeny spíše pro kozy než pro lidi. Musel se vyrovnávat s tím nejrozmanitějším klimatem a prostředím. „Během 22 let své biskupské služby strávil 18 let mimo své město a třikrát obešel území své diecéze“ (Jorge M. Bergoglio, Homilie v Aparecidě, 16. května 2007). Věděl, že to byla jediná forma pastorace, totiž být nablízku, rozdávat Boží dary a povzbuzovat, což bez přestání činil také ve vztahu ke svým kněžím. Nečinil tak ovšem pouze slovy, nýbrž svým svědectvím, stál v první linii evangelizace. Dnes bychom jej nazvali „biskupem ulice“. Biskup s podrážkami prošlapanými chozením a vycházením na setkání, aby „zvěstoval evangelium všem, na všech místech, při každé příležitosti, neprodleně, bez zdráhání a beze strachu. Radost evangelia je pro všechen lid a nemůže nikoho vylučovat“ (Evangelii gaudium, 23). Jak dobře to věděl sv. Turibius! Beze strachu a zdráhání vstoupil na tento kontinent hlásat dobrou zvěst.

2. Chtěl dosáhnout druhého břehu nejenom zeměpisně, ale také kulturně. Tímto způsobem za použití mnoha prostředků šířil evangelium v domorodém jazyce. Třetí synodou v Limě usiloval o to, aby katechismy byly napsány a přeloženy v jazycích kečua a ajmara. Požadoval, aby se duchovní učili jazyku svých věřících a mohli tak srozumitelně udělovat svátosti. Návštěvami u svého lidu a životem mezi lidmi si uvědomil, že nestačí jít za nimi pouze fyzicky, ale že je zapotřebí naučit se také jejich kazyku. Jedině tak může být evangelium pochopeno a proniknout do srdcí. Jak naléhavá je tato koncepce pro nás pastýře v 21. století, kdy se musíme učit zcela nové mluvě, např. digitální řeči. Znát jazyk naší dnešní mládeže, našich rodin, dětí... Jak správně to dokázal postřehnout sv. Turibius, nestačí pouze dorazit na místo a přisvojit si prostor. Je zapotřebí probouzet v životě lidí určité procesy, aby víra zapustila kořeny a dávala smysl. A proto musíme mluvit jejich jazykem. Je třeba být tam, kde se rodí nová témata a vzorce, dosáhnout Božím Slovem do nejhlubších zákoutí duše našich měst a našeho lidu (srov. Evangelii gaudium, 74). Abychom mohli evangelizovat kulturu, je zapotřebí vstoupit do jádra samotné kultury, aby byla evangeliem osvícena zevnitř.

3. Chtěl dosáhnout druhého břehu činorodou láskou (caritas). Pro našeho patrona nebylo možné evangelizovat bez činorodé lásky. Věděl totiž, že nejvznešenější formou evangelizace je utvářet ve vlastním životě odevzdanost Krista z lásky ke každému člověku. Boží děti a děti ďáblovy lze rozpoznat podle toho, že každý, kdo nežije spravedlivě, není z Boha, ani ten, kdo nemiluje svého bratra (srov. 1 Jan 3,10). Během svých vizitací mohl zaznamenat nešvary a výstřelky, jež doléhaly na domorodé obyvatelstvo. Proto neváhal v roce 1585 exkomunikovat guvernéra Cajatambo, když se postavil proti celému systému korupce a síti zájmů, čímž k sobě „přitáhnul zášť mnohých“, včetně místokrále (srov. Ernesto Rojas Ingunza, El Perú de los Santos, v Kathy Perales Ysla [red.] , Cinco Santos del Perú. Vida, obra y tiempo, Lima, 2016, str. 57). Takto se nám ukazuje pastýř, který ví, že duchovní dobro nelze nikdy oddělovat od spravedlivého materiálního dobra, a to tím spíše, je-li ohrožena integrita a důstojnost lidí. Takové je proroctví biskupa, jenž se nebojí odsoudit nešvary a výstřelky páchané na jeho lidu. A umí tak v rámci společnosti a komunit připomínat, že milosrdná láska musí být vždycky provázena spravedlností a že autentická evangelizace se neobejde bez ukazování a pranýřování všeho, co je pácháno na úkor života našich bratří, zejména těch nejslabších.

4. Chtěl dosáhnout druhého břehu formací svých kněží. Založil první seminář po Tridentském koncilu v této části světa, čímž prosadil formaci domácího kléru. Pochopil, že nestačí chodit na všechny stran a mluvit tamějším jazykem, ale je zapotřebí, aby církev rodila svoje vlastní místní pastýře a tak se stala matkou. Proto hájil svěcení míšenců, když se o tom mnoho diskutovalo, snažil se duchovenstvo vychovávat a povzbuzovat, aby vynikali - pokud vůbec v něčem - hlavně pastorační svatostí a nikoli etnickým původem (José Antonio Benito Rodriguéz, Santo Toribio de Mogrovejo, v Kathy Perales Ysla [red.], Cinco Santos del Peru. Vida, obra y tiempo, str. 178). A tato formace se neomezovala pouze na seminární studia, nýbrž pokračovala během neustálých vizitací. Tak mohl sledovat, jak na tom kněží jsou, a pečovat o ně. Jedna legenda říká, že o vigilii Narození Páně dostal od sestry sváteční košili. Druhého dne však byl na návštěvě u jednoho kněze a když viděl, v jakých podmínkách žije, sundal ji a daroval jemu (tamt. 180). Takový je pastýř, který zná svoje kněze. Snaží se je vyhledávat, provázet, povzbuzovat a připomínat jim, že jsou pastýři a nikoli nájemníci, a proto jsou povinni zajímat se o domorodce a bránit je jako svoje děti (Juan Villegas, Fiel y evangelizador. Santo Toribio de Mogrovejo, patrono de los obispos de América Latina, Montevideo 1984, str. 22). Nečiní to však od psacího stolu, takže může poznat svoje ovce, a ony v jeho hlase poznávají hlas Dobrého pastýře.

5. Chtěl dosáhnout druhého břehu, totiž břehu jednoty. Obdivuhodným způsobem prorocky pečoval o formaci a ucelenost prostoru společenství a účasti různých složek Božího lidu. Poukázal na to sv. Jan Pavel II., když zdejším biskupům během své návštěvy řekl: „Výsledkem těchto snah byla III. synoda v Limě, které předsedal a kterou povzbuzoval a usměrňoval sv. Turibius. Plodem této synody byl cenný poklad jednoty ve víře, pastorační a organizační normy a zároveň nosná inspirace pro žádoucí latinskoamerickou integraci“ (Promluva k peruánskému episkopátu, 2. února 1985). Dobře víme, že tuto jednotu a tento konsenzus předcházelo velké napětí a konflikty. Napětí a spory nemůžeme popřít; nelze žít bez konflitků. Ty však od nás vyžadují, pokud jsme lidé a křesťané, abychom jim čelili a akceptovali je. Avšak akceptovat je v jednotě, v upřímném a poctivém dialogu z očí do očí, a nepodlehnout přitom pokušení ignorovat, co se stalo, nebo se tím nechat spoutat bez vyhlídek k nalezení cest jednoty a života. V naší biskupské konferenci je inspirativním zdrojem upamatování na to, že jednota má převahu nad konfliktem (Evangelii gaudium, 226-230). Drazí bratři, usilujte o jednotu, nedejte se uvěznit rozdíly, které umenšují a omezují povolání nám určené: být svátostí společenství. Nezapomínejte, že to, čím církev prvních staletí přitahovala, byla vzájemná láska. Ta byla a bude tou nejlepší evangelizací.

6. Pro sv. Turibia nadešel čas vydat se k onomu poslednímu břehu, který jej očekával a jehož příchuť tušil v neustálém opouštění toho svého. Toto nové vyjití neuskutečnil sám. Podobně jako na obraze, komentovaném na začátku, vykročil i na setkání se svatými spolu s velkým zástupem za svými zády. Byl to pastýř, který dokázal naplnit svoje zavazadlo tvářemi a jmény, jež tvořily jeho cestovní pas do nebe. Tento bod bych nerad v závěrečné poznámce opomenul, totiž moment odevzdání duše tohoto pastýře Bohu. Učinil tak v jednotě se svým lidem a jeden z domorodců mu přitom hrál na flétnu, aby jeho pastýřská duše pocítila pokoj. Kéž se i nám, bratři, až se jednou budeme muset vydat na tuto poslední cestu, dostane shůry něčeho podobného. Prosme Pána, aby nám to udělil.
Modleme se za sebe navzájem, a modlete se za mne. Děkuji.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy