Drahé sestry z klášterů kontemplativního života!
Jak dobré je být pospolu v této svatyni Pána zázraků, tak často Peruánci navštěvované, a prosit Jej o milost a projev Jeho blízkosti a milosrdenství. On je „majákem“, který nás vede a osvěcuje božskou láskou. Když se na vás dívám, napadá mne špatná myšlenka, že jste mojí návštěvy využily, abyste se trochu prošly! [sestry se smějí]. Děkuji matce Soledad za slova na uvítanou a všem, kteří „v klášterním mlčení kráčíte po mém boku“. A dovolte mi - protože se to dotýká mého srdce – poslat pozdrav mým čtyřem karmelitkám z Buenos Aires. Také tyto čtyři sestry chci poručit Pánu zázraků, neboť mne provázely v mé službě, když jsem byl v tamější diecézi a chtěl bych, aby byly tady a Pán jim žehnal. Nebudete žárlit?!
Nasloucháme slovům svatého Pavla a připomínáme si, že jsme dostali ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a stali se Božími dětmi (srov. Řím 8,15-16). V těchto několika slovech je shrnuto bohatství každého křesťanského povolání: radost z vědomí, že jsme dětmi. Tato zkušenost je nám oporou v životě, který chce na tuto lásku bez ustání vděčně odpovídat. Tuto radost má smysl obnovovat denně. Zvláště ve chvílích, kdy se zdá, že vyprchává radost a duše je zachmuřena anebo už není ničemu rozumět, potom se vraťte a poproste, aby ji obnovil: »Jsem Boží dcera, jsem Boží dcera«.
Způsob, kterým vy tuto jistotu obnovujete především, je život modlitby, společné i individuální. Modlitba je jádrem vašeho kontemplativního života a také projevem péče o zkušenost lásky, která podporuje naši víru a je - jak správně podotkla matka Soledad - vždycky také misijní. Není to modlitba, která naráží na stěny kláštera a vrací se zpět. Nikoli. Je modlitba, která vychází a jde dál.
Misijní modlitba je taková, která se dovede spojovat s bratry v různých okolnostech, ve kterých se nacházejí, a modlit se, aby se jim dostávala láska a naděje. Svatá Terezie od Dítěte Ježíše řekla: „Pochopila jsem, že jenom láska udržuje údy církve v činnosti. Kdyby láska pohasla, přestali by všichni apoštolové hlásat evangelium, mučedníci by se zdráhali prolít krev... Pochopila jsem, že láska v sobě obsahuje všechna povolání, že láska je všechno, že objímá všechny doby a všechna místa... jedním slovem, že je věčná!“ (List sestře Marii od Nejsv. Srdce, 8. září 1896). Věřím, že každá z vás to může opakovat. Možná jste některá trochu ochablá a plamen lásky poněkud pohasl. Proste tedy, proste o něj. Je to Boží dar.
Být láskou! Umět přebývat po boku trpících bratří a spolu se Žalmistou říkat: „V soužení jsem volal Hospodina, Hospodin mne vyslyšel a vysvobodil“ (Žl 117,5). Takto má váš klauzurní život misijní i všeobecný záběr, jakož i „fundamentální roli v životě církve. Modlíte se a přimlouváte za mnoho bratří a sester – vězňů, migrantů, uprchlíků a pronásledovaných, za sužované rodiny, za nezaměstnané, chudé, nemocné a za oběti drogových závislostí - abychom zmínili situace, které denně dolehájí stále více. Jste těmi, kdo přinesly ochrnulého před Pána, aby jej uzdravil (srov. Mk 2,1-12).“ Nestyděli se udělat díru ve střeše a spustit ochrnulého. Buďte takové! Beze studu proste v modlitbě, aby bída lidí pocítila Boží moc. To je vaše modlitba.. „Ve dne v noci modlitbou přibližujete k Pánu životy mnoha bratří a sester, kteří vzhledem k různým situacím nejsou s to Jej dosáhnout a zakusit Jeho milosrdenství, zatímco On čeká, aby je zahrnul milostí. Svojí modlitbou můžete hojit rány mnoha bratří“ (Vultum Dei quaerere, 16).
Právě proto můžeme tvrdit, že klauzurní život srdce nezamyká, ani nesvírá, nýbrž spíše rozšiřuje. Jsou řeholnice, jejichž srdce je sevřené. Snažte se tomu, prosím, čelit. Nelze být komtemplativní sestrou se sevřeným srdcem. Je třeba znovu začít dýchat, aby bylo srdce znovu velké. Řeholnice se sevřeným srdcem totiž ztrácejí plodnost, přestávají být matkami, na všechno si stěžují... Byla jedna sestra, která říkala, že se jí dějí od ostatních sester bezdůvodné nespravedlnosti. V konventu však není místo pro sběratelky nespravedlností. Naproti tomu je tam místo pro ty, kdo otevírají srdce a dovedou nést kříž, kříž plodnosti, kříž lásky, kříž, který dává život. Láska rozšiřuje srdce. Spolu s Pánem jděme dál, protože On nás uschopňuje vnímat novým způsobem bolest, utrpení, frustraci a neštěstí mnoha bratří, kteří jsou oběťmi „skartační kultury“ naší doby. Přímluva za ty, kdo se ocitli v nouzi, ať je známkou vaší modlitby. Paže vztažené vzhůru jako Mojžíš, se srdcem, s prosbou, naplno. A pokud možno, pomozte jim nejenom modlitbou, ale i konkrétní službou. Mnohé konventy, aniž by porušovaly klauzuru při respektování mlčení, mohou i v občasném hovoru prokázat mnoho dobra.
Přímluvná modlitba konaná ve vašich klášterech dosahuje k Srdci Ježíše, který prosí Otce, ať jsou všichni jedno, aby svět uvěřil (srov. Jan 17,21). Jak velice potřebujeme v církvi jednotu! Ať jsme všichni jedno. Jak velice je zapotřebí, aby pokřtění byli jedno, aby zasvěcení byli jedno, aby kněží byli jedno, aby biskupové byli jedno. Dnes a vždycky! Být sjednoceni ve víře! Sjednoceni nadějí! Sjednoceni láskou. Tato jednota plyne ze sdílení s Kristem, jenž nás sjednocuje s Otcem v Duchu svatém a v eucharistii nás sjednocuje jedny s druhými ve velikém tajemství, jímž je církev. Velmi vás prosím o modlitbu za jednotu této milované peruánské církve. Existuje totiž pokušení nejednoty a vás prosím o jednotu, jednotu církve, jednotu pastoračních asistentů, zasvěcených osob, kněží i biskupů. Démon je lhář a klame nás, líbí se mu vláčet nás z jedné strany na druhou, snaží se rozdělovat, chce aby v komunitě jedny mluvily o druhých špatně. Řekl jsem to už mnohokrát. Víte, čím je sestra, která mluví špatně o spolusestře? Teroristka! Horší než byli před lety ti z Ayacucho [kraj, kde působili partyzáni ze Sendero luminoso - pozn.překl.]. Pomluvy jsou totiž jako bomba, jako démon, který hodí bombu, která pustoší, a pak si klidně odejde. Tedy: žádné sestry teroristky, ne! [smích sester] Nemluvit špatně o druhých za jejich zády. Víte, že nejlepší protilék na klevety je kousnutí se do jazyka. Infirmářka bude mít práci, protože vám jazyk napuchne, ale alespoň nebude hozena bomba. Ať se tedy v konventu nevyskytují špatné řeči o druhých, protože to je inspirace od ďábla. Ten z přirozenosti pomlouvá a lže a vzpomeňte si na teroristy z Ayacucho, když se vám bude chtít trousit špatné řeči.
Pečujte o sesterský život, aby každý klášter byl mořským majákem, který může svítit uprostřed nejednoty a rozdělení. Poskytujte proroctví, že je to možné. Ať každý, kdo za vámi přichází, může zakusit štěstí vzájemné lásky, jež je tak charakteristická pro zasvěcený život a tak potřebná v dnešním světě a v našich komunitách.
Je-li povolání prožíváno věrně, stává se život hlásáním Boží lásky. Prosím vás, abyste to stále dosvědčovaly. V tomto kostele nazarénských bosých karmelitek si dovolím připomenout slova sv. Terezie od Ježíše, která je učitelkou duchovních osob: „Ztratíte-li vůdce, jímž je dobrý Ježíš, nenajdete cestu. [...]“ Buďte vždycky za Ním. Možná že někdo řekne: »Ale, otče, Ježíš skončí na Kalvárii!« Jdi tam tedy i ty, neboť i tam tě čeká, protože tě miluje. „Což neříká Pán, že On je cesta? Netvrdí také, že je světlo? A že nikdo nemůže přijít k Otci, leč skrze Něho?“ (Hrad v nitru, VI, 7, 6).
Drahé sestry, vězte jedno: církev vás netoleruje, ale církev vás potřebuje! Církev potřebuje vás a váš věrný život! Buďte svým věrným životem mořskými majáky a ukazujte Toho, který je cestou, pravdou a životem: Jediného Pána, která dává našemu životu plnost a život v hojnosti.
Modlete se za církev, za pastýře, za zasvěcené osoby, za rodiny, za ty, kdo trpí, za ty, kdo páchají zlo, za ty, kdo sdírají své bratry. A prosím vás, nezapomeňte při probírání seznamu hříšníků modlit se za mne. Děkuji.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Promluvy
odeslat článek
vytisknout článek
