„Já jsem nejnepatrnější z apoštolů […] protože jsem pronásledoval Boží církev. Ale Boží milostí jsem to, co jsem, a jeho milost, kterou mi udělil, nezůstala ležet ladem“ (1
Kor 15,9-10). Takto shrnuje apoštol Pavel význam své konverze. Došlo k ní po oslnivém setkání se Vzkříšeným Ježíšem (srov. 1
Kor 9,1) na cestě z Jeruzaléma do Damašku. Nebyla to však v první řadě morální proměna, nýbrž proměňující zkušenost Kristovy milosti a zároveň povolání k novému poslání, totiž hlásat všem onoho Ježíše, kterého dříve pronásledoval tím, že pronásledoval Jeho učedníky. V té chvíli Pavel totiž pochopil, že mezi věčně živým Kristem a Jeho učedníky existuje reálná a transcendentní jednota: Ježíš žije a je přítomný v nich a oni žijí v Něm. Povolání být apoštolem se nezakládá na lidských zásluhách Pavla, který se považuje za „nedochůdče“ a za „nehodného“, nýbrž na nekonečné dobrotě Boha, který jej vyvolil a pověřil službou.
Podobné porozumění tomu, co se stalo na cestě do Damašku, dosvědčuje svatý Pavel také v prvním listu Timotejovi: „Děkuji tomu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, našemu Pánu, že mě uznal za věrohodného a vzal mě do služby, ačkoli jsem byl dříve rouhač, pronásledovatel a násilník. Dostalo se mi však milosrdenství, protože jsem to dělal z nevědomosti ve své nevěře. Milost našeho Pána se však na mně tím hojněji projevila s vírou a láskou v Kristu Ježíši“ (1 Tim 1,12-14). Překypující Boží milosrdenství je jediným důvodem, na kterém se zakládá Pavlova služba, a zároveň tím, co má jako apoštol všem hlásat.
Zkušenost svatého Pavla je podobná té, kterou učinily komunity, jimž apoštol Petr adresoval svůj první list. Svatý Petr se obrací ke členům malých a křehkých komunit, které jsou vystaveny hrozbě pronásledování, a připisuje jim oslavné přívlastky svatého Božího lidu: „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví“ (1 Petr 2,9). Pro ony první křesťany stejně jako dnes pro nás všechny – pokřtěné - je důvodem útěchy a stálého úžasu vědět, že jsme byli vyvoleni, abychom měli účast na Božím plánu spásy, uskutečněném v Ježíši Kristu a v církvi. „Proč právě mne, Pane?“; „proč právě my?“. Odtud čerpejme tajemství Božího milosrdenství a vyvolení: Otec miluje všechny a chce zachránit všechny a proto povolává některé, „uchvacuje“ je svojí milostí, aby jejich prostřednictvím Jeho láska dosáhla ke všem. Posláním celého Božího lidu je zvěstovat podivuhodné skutky Páně, mezi nimiž je na prvním místě velikonoční tajemství Krista, skrze něž jsme přešli z temnot hříchu a smrti do jasu Jeho nového a věčného života (srov. 1 Petr 2,10).
Ve světle Božího Slova, které jsme právě vyslechli a které nás provázelo během tohoto týdne modliteb za jednotu křesťanů, můžeme opravdu říci, že my všichni - věřící v Krista – jsme „povolání hlásat podivuhodné Boží skutky“ (srov. 1 Petr 2,9). I přes rozdíly, které nás dosud oddělují, s radostí uznáváme, že počátkem křesťanského života je vždycky povolání, jehož původcem je Bůh sám. Můžeme postupovat na cestě plného a viditelného společenství mezi křesťany nejenom, když se vzájemně sbližujeme, ale především v míře, v jaké konvertujeme k Pánu, jenž nás svojí milostí vybírá a povolává, abychom byli Jeho učedníky. A konvertovat znamená nechat Pána, aby žil a působil v nás. Když tedy křesťané různých církví společně naslouchají Božímu Slovu a snaží se Jej uvádět do praxe, konají tak opravdu významné kroky k jednotě. A nesjednocuje nás pouze povolání, ale také stejné poslání, totiž zvěstovat všem podivuhodné Boží skutky. Jako svatý Pavel a jako věřící, kterým píše svatý Petr, ani my nemůžeme nezvěstovat milosrdnou lásku, která nás uchvátila a proměnila. Když se ubíráme cestou k plnému společenství mezi sebou, můžeme rozvíjet rozmanité formy spolupráce na šíření evangelia. A společným putováním a společnou prací si uvědomujeme, že už jsme sjednoceni v Pánu. Jednota se vytváří cestou.
V tomto mimořádném Svatém roce milosrdenství mějme jasně na paměti, že nemůže existovat autentická snaha o jednotu křesťanů bez úplného svěření se Otcovu milosrdenství. Prosme především o odpuštění za hřích našich rozdělení, která jsou otevřenou ranou v Kristově těle. Jako římský biskup a pastýř katolické církve chci prosit o milosrdenství a odpuštění za neevangelní jednání ze strany katolíků vůči křesťanům jiných církví. Zároveň vyzývám všechny katolické bratry a sestry, aby odpustili, pokud se jim dnes či v minulosti dostalo urážek od jiných křesťanů. Nemůžeme smazat co se stalo, ale nechceme dovolit, aby tíže minulých vin nadále zamořovala naše vztahy. Boží milosrdenství naše vztahy obnoví.
V tomto ovzduší intenzivní modlitby bratrsky zdravím Jeho eminenci, metropolitu Gennadia, představitele ekumenického patriarchy, Jeho milost David Moxona, osobního zástupce canterburského arcibiskupa v Římě, a všechny představitele různých - a dnes večer zde přítomných - církví a církevních společenství Říma. Společně jsme prošli Svatou branou této baziliky, abychom si připomněli, že jedinou branou, která nás vede ke spáse, je náš Pán, Ježíš Kristus, milosrdná tvář Otce. Srdečně zdravím také východní pravoslavné studenty, kteří studují v Římě za podpory Komise pro kulturní spolupráci s pravoslavnými církvemi působící při Papežské radě pro podporu jednoty křesťanů, jakož i studenty Ekumenického institutu Bossey, kteří jsou na návštěvě Říma, aby prohloubili svoje poznání katolické církve.
Drazí bratři a sestry, spojme se v modlitbě, kterou se Ježíš Kristus obrátil k Otci: „aby byli jedno […] aby svět uvěřil“ (Jan 17,21). Jednota je dar milosrdenství Boha Otce. Tady u hrobu svatého Pavla, apoštola a mučedníka, který spočívá v této nádherné bazilice, cítíme, že naše pokorná prosba je podporována přímluvou mnoha křesťanských mučedníků včerejška i dneška. Oni odpověděli velkodušně na Pánovo povolání, věrně svým životem dosvědčili podivuhodné skutky, které pro nás vykonal Bůh, a již zakoušejí plné společenství v přítomnosti Boha Otce. Podporováni jejich příkladem, který je ekumenismem krve, a posilováni jejich přímluvou, obraťme k Bohu naši pokornou prosbu.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie