Nový portál Vatikánského rozhlasu

Řím. Během poslední apoštolské cesty se papež František cestou z bolívijského letiště El Alto do hlavního města La Paz zastavil na místě, kde bylo před pětatřiceti lety – 21. března 1980 – nalezeno zmučené tělo španělského jezuity o. Luise Espinala Campse (foto), jehož život ukončilo sedmnáct ran pistolí. Petrův nástupce na svého spolubratra vzpomenul jako na „oběť zájmů, které si nepřály zápas Bolívijců za svobodu“. „Otec Espinal hlásal evangelium a toto evangelium bylo nepohodlné, proto ho zavraždili”, prohlásil papež. Vyslovil tak zřejmou poctu jedné z mnoha obětí latinskoamerických diktatur. Knězi, který svědčil o tom, že církev přednostně volí chudého člověka, a který položil svůj život za spravedlnost.

A možná není náhodou, že tak papež učinil v době, kdy v italském hlavním městě probíhá další z římských stání procesu Kondor. Týká se mimo jiné sto padesáti bolivijských desaparecidos, z nichž někteří byli italští občané. V Bolívii za sebou v letech 1964-1984 následovala řada státních převratů a diktatur. Plán Kondor, organizovaný americkou tajnou službou CIA, místní policií a najatými kriminálníky, byl zaměřen na fyzické vyhlazení politických odpůrců, včetně mnoha řeholníků. Nejvíce jich odstranil v druhé polovině sedmdesátých let za Banzerovy diktatury. Vzpomínka na oběti je součástí oné rekonstrukce národní paměti, ke které papež František často vyzývá.

Luis Espinal Camps se narodil 2. února roku 1932 na katalánském venkově, v obci San Fruitós de Bages v barcelonské provincii, poblíž Manresy, tedy místa konverze sv. Ignáce z Loyoly. Vyrůstal v křesťanském prostředí, tři z jeho sourozenců se rozhodli pro zasvěcený život. Když ve dvanácti letech pocítil první náznak povolání, vstoupil do menšího jezuitského semináře v Roquetas s vůlí následovat Krista ve službě bratřím. Během filosofických studií se svými kolegy založil časopis Selecciones de Teología. Kněžské svěcení přijal ve třiceti letech v Barceloně poté, co na místní univerzitě vyučoval řečtinu a sám se věnoval studiu filosofie a sociální komunikace. Odborné vzdělání v oblasti televizní a kinematografické tvorby získal mimo jiné také na milánské Katolické univerzitě.

Po vysvěcení následovaly dva roky intenzívní mediální práce v Katalánsku. Kromě televizních reportáží, filmových kritik pro časopisy Sipe a Reseña, novinových a časopiseckých příspěvků zahájil vysílání jednoho z nejsledovanějších televizních pořadů, který pod názvem „Naléhavá otázka“ (Cuestión Urgente) kriticky pojednával o aktuálních náboženských tématech a nových formách chudoby. Poté, co byla cenzurována jedna z takovýchto reportáží, krajně realisticky obnažující bídu barcelonských předměstí, přijal o. Espinal pozvání jednoho bolivijského biskupa na katedru Katolické univerzity hlavního města La Paz. Následoval tak své katalánské spolubratry, dlouhodobě působící v tamních misiích. V Bolivii strávil posledních dvanáct let svého života, která přibližuje mons. Basilio Bonaldi, diecézní kněz vyslaný na misie (fidei donum), zodpovědný za formaci v kněžském semináři v La Paz.

„Na počátku své kněžské služby v Bolívii vyučoval literaturu. Poté pracoval ve sdělovacích prostředcích – v jezuitské rozhlasové stanici Fides a jako filmový kritik. Kinematografii také vyučoval.“

Pro bolívijskou televizi o. Espinal začal natáčet program „Tnout do živého“ (Carne viva) a v roce 1979 založil týdeník Aquí, což znamená „Nyní a zde“. Z časopisu nevelkého rozsahu měla promlouvat osvobozující síla evangelia, pokračuje mons. Bonaldi.

„Týdeník Aquí, jehož byl ředitelem, se zaměřoval na reálné problémy lidí. S obrovskou odvahou kritizoval tehdejší vládu generála Garzíi Mezy, pranýřoval nedostatek úcty k lidským právům, neustále stvrzoval důstojnost každého jedince a především se bral za ty, kdo ve společnosti neměli hlas…“

Jak pro italský deník Avvenire (21.7.2015) vzpomíná Espinalův spolubratr a člen téže jezuitské komunity, o. Xavier Albó, Espinalovy články provokovaly Mezův režim více než užití zbraní. Situace vyžadovala exemplární trest, který by odradil členy církve, ochotné následovat Espinalův příklad. Záminkou se stala jezuitova účast na devatenáctidenní hladovce v solidaritě s matkami pracujícími v těžebním průmyslu. Tyto ženy, mezi nimiž jmenujme odborářku Domitilu Chungarovou, na vládě požadovaly právo na odborovou organizaci a důstojnější pracovní podmínky.

„Ženy držely hladovku na arcibiskupství v La Paz za podpory arcibiskupa Jorge Manriqueho“, pokračuje o. Albó, který se protestu také účastnil. „Když se vojáci snažili arcibiskupství vyklidit, arcibiskup se za nás postavil a pohrozil, že uzavře všechny kostely“, dodává jezuita pro italský list.

Vláda nakonec přistoupila na podmínky hornických žen, avšak osud o. Espinala byl zpečetěn. Stal se terčem mnoha opakovaných výhrůžek. Několik hodin před svým únosem si poznamenal: „Hrozby mé chování nezmění ani o jedinou čárku“.

„Vysloužil si tím mučednictví. O. Espinal byl totiž nepohodlný tím, že vlastnil bohatou a zásadní dokumentaci o obchodu s drogami. Byl umučen o dva dny dříve než mons. Romero v Salvadoru. Večer 21. března 1980 šel o. Espinal do kina – na film, který se také tentokrát týkal marginalizovaných lidí. Před východem z kina na něj čekalo několik mužů v džípu bez státní poznávací značky. Ví se, že ho odvezli na místní jatka, kde ho čtyři hodiny mučili a poté dobili sedmnácti ranami ze střelné zbraně. Jeho mrtvolu pohodili na místě, kde je dnes malý pomníček a veliký kříž. Právě tam se papež rozhodl zastavit…“

vysvětluje pro naše mikrofony mons. Bonaldi. Zatímco se zástup loučil s o. Espinalem, o čtyři tisíce kilometrů severněji jiný vládou najatý vrah zasáhl do srdce salvadorského arcibiskupa Óscara Arnulfa Romera. Pohřeb „otce Lucha“ v bolívijském La Paz se 24. března roku 1980 stal téměř národní manifestací…

„Mluví se o účasti sedmdesáti až osmdesáti tisíc lidí. Bolívie nikdy nezažila tak velikou účast na pohřbu.“

Espinalův kolega z barcelonského listu La Vanguardia napsal: „Espinal nebyl mučedníkem demokracie, jak někdo prohlašuje, nýbrž mučedníkem víry a spravedlnosti. Ty jsou totiž konečnou pohnutkou k práci každého ryzího jezuity dnešní doby. Jaký význam tedy měla papežova zastávka?

„Položil v církvi – a nejenom v bolívijské – důraz na latinskoamerické mučedníky, kterých je hodně. Vydali své životy ve věrnosti evangeliu, a nikoli kvůli politické angažovanosti. Doufejme, že postava Luise Espinala vstoupí ve větší známost a že se jako on naučíme říkat pravdu, že nebudeme jako lidé, kteří z opatrnosti mlčí anebo ustupují. Papež vyzdvihuje určitý styl katolictví v Bolívii a ve světě, který je věrný evangeliu a vyslovuje pravdu.“

Když o. Espinala vyzývali, aby se příliš neexponoval a nezaujímal jasnou pozici vůči diktátorskému režimu, španělský jezuita odpovídal: „Mnozí opouštějí Tovaryšstvo, protože se zamilují. Mám snad také já vystoupit, protože jsem se zamiloval do tohoto národa, který mne poctil svou důvěrou?“ Na jeho hrob proto dali přátelé vyrýt jedinou větu: Byl zavražděn, protože pomáhal svému lidu. „To by se Luchovi líbilo“, soudí pro list Avvenire jezuita Xavier Albó. Podklady k beatifikaci otce Espinala předali bolivijští jezuité osobně papeži Františkovi ve Vatikánu.

(jag)